Ve Velké Británii se k moci dostala levice. Ve Francii to vypadá, že levicové strany budou sestavovat vládu. Jak se to projeví na ekonomice obou zemí?

Musíme rozlišovat. Ve Velké Británii vznikla stabilní vláda, která má šanci vydržet až do konce volebního období. Ve Francii je to patrně jen na rok, protože tamní legislativa sice nevyžaduje, aby vláda požádala o podporu, ale může jí být vyjádřena nedůvěra, přičemž se další volby mohou konat až po roce od těch předchozích. Do té doby může vládnout Macronem nominovaná vláda v demisi, která ovšem toho moc nezmění, takže nejpravděpodobnější scénář bude, že si na rozuzlení současného volebního patu budeme muset ještě minimálně dvanáct měsíců počkat. 

Co se týče ekonomiky, ve Velké Británii se ekonomické programy obou hlavních politických stran nijak zásadně neliší, takže nějakou revoluci nečekejme. Labouristé se určitě budou snažit o posílení veřejných výdajů na sociální programy, otázkou ale je, nakolik jim to dovolí napjatý rozpočet.

Ve Francii to bude složitější, na problémy francouzské ekonomiky nemá spolehlivý recept ani jedno ze tří uskupení. Při tvorbě hospodářské politiky se můžeme dočkat nejednoho paradoxu, protože centristé se mohou spojit s krajní levicí při prosazování „zelené“ transformace, naopak v sociální oblasti můžeme zase vidět průnik levice a lepenistů. Francouzská ekonomika bude minimálně po dobu do dalších voleb připomínat neřízený vlak, který se setrvačně řítí kupředu, protože tři možní strojvůdci se nedohodnou, kdo a jak by jej měl řídit. Ale možná, že právě to je také jednou z příčin optimismu některých burzovních spekulantů, protože výše popsaná situace je pro jejich aktivity nejvýš příhodná. 

Maďarský premiér Viktor Orbán navštívil Kyjev i Moskvu. Zároveň vypracoval mírový plán, který již zaslal špičkám Evropské unie. Jak hodnotíte jeho iniciativu?

Neznám podrobnosti tohoto plánu, ale Orbánovi vůbec nezávidím. S válkou na Ukrajině je skutečně třeba už něco udělat, ať si o tom myslíme cokoliv. Zcela vyhrát ji totiž nemůže nikdo, na tom se shodnou vojenští experti a konec konců i bývalý vysoce postavený generál a nynější prezident Petr Pavel. Válka musí skončit kompromisem, to si patrně pod tlakem světové i domácí veřejnosti přiznává i ukrajinské vedení. Problém je, jak bude tento kompromis vypadat. Zelenského „mírová formule“ je souborem zcela nerealistických přání, ale jako výchozí stanovisko se dá pochopit, stejně jako zcela opačně vyznívající plán Putina. Situace proto vyžaduje mediátora, aby se tato nesmiřitelná výchozí stanoviska mohla sblížit. Nechápu proto zlobu představitelů EU ani jejich totální podřízení politickým i vojenským potřebám ukrajinského vedení. Přece je lépe, když jako zprostředkovatel míru vystupuje někdo „od nás“, než kdokoli jiný. Pokud Orbán neuspěje, nastoupí budoucí americký prezident se svým mírovým plánem, a ten se od vize maďarského premiéra příliš lišit nebude. Zvlášť, když si jej Orbán vyslechl na vlastní uši. Čtenáři mi zde budou možná vyčítat, že dělám účet bez hostinského a měl bych počkat na výsledek amerických prezidentských voleb. Ale podle mě znovuzvolení Donalda Trumpa by mohlo zkomplikovat jen nahrazení Bidena či alespoň viceprezidentky někým vhodnějším. O dalších variantách raději ani nepomyslet. Navíc už jen možnost, že Trump bude zvolen, nabádá ale ke střízlivému pohledu na problém v duchu politického realismu.

Orbán s Putinem na červencovém setkání v Moskvě

Považovat ovšem Orbánovu misi za porušení základních smluv EU je už hodně za hranou. Evropská integrace byla od počátku budována jako mírový projekt, a právě současná bojechtivost jejích představitelů by měla být posuzována jako flagrantní porušení této tradice. Evropská unie měla udělat vše, aby ukrajinská válka vůbec nevznikla. To znamenalo naplnit Minské dohody konkrétními činy. Namísto toho Merkelová a Hollande ponoukali tajně ukrajinské vlády, aby je neplnily. A takto konali politici, kteří vzývají „svět, založený na pravidlech“.

Podle mě je z dlouhodobého hlediska odsouzen k nezdaru jakýkoliv mírový návrh, který vychází z čistě geopolitických úvah a nebere v potaz názory obyvatel regionů, o které se dnes bojuje. Obávám se však, že k tomu se nechystá nikdo. Alespoň jsem neslyšel žádný návrh na referendum pod mezinárodní kontrolou, když světové společenství ta ruská na základě pochopitelných pochybností neuznalo. A přece by referendum bylo nejspravedlivějším řešením. Na jeho základě by pak byly vytýčeny nové hranice, případně může vzniknout z východu Ukrajiny nový stát po vzoru rozdělení Československa. Ale znovu vyslovuji pochybnost, že Orbánův plán něco takového obsahuje. Nicméně jednat se musí a rychle, protože s nástupem chladného počasí se může utrpení prostých obyvatel válkou zasažených regionů ještě prohloubit.

Zde bych se chtěl ohradit proti možným osočením z „mnichovanství“, to je totiž nejčastěji používaný argument proti jakýmkoli mírovým snahám. Jenže uskutečnilo se před Mnichovem 1938 nějaké referendum? Bylo to navíc rozhodnutí nejsilnějších evropských mocností bez přizvání Československé vlády. Prostě diktát. Ohledně Ukrajiny je situace ale odlišná. Válka už probíhá, Ukrajina přišla o část území a nemá momentálně prostředky ani vojenský personál, aby je dobyla zpět. Mimoto není vůbec jisté, zda by obyvatelstvo ve své většině vítalo ukrajinské vojáky jako osvoboditele. U Krymu a východu Donbasu je naopak prakticky jisté, že ne. U dalších území ale stále existuje možnost, že by referendum pod mezinárodní kontrolou mohlo část východní Ukrajiny vrátit pod správu Kyjeva. Je samozřejmé, že mírový kompromis může být dohodnut pouze za účasti Ukrajiny i Ruska, a nikoli diktátem zvenčí, jako tomu bylo v případě Mnichovské dohody.

Babiš se s Orbánem v EU spojil v rámci nové frakce Patriots for Europe. Je to dobrý krok? Budou z této frakce europoslanci za ANO schopni lépe prosazovat české zájmy?

Babišovi novináři s neskrývaným potěšením vyčítají, že odchodem z liberální frakce ztratil možnost ovlivňovat evropskou politiku. V daném okamžiku to skutečně tak může vypadat, protože Kateřina Dostálová nebyla zvolena místopředsedkyní Evropského parlamentu. Politolog Kopeček dokonce předpovídá, že tam budou pět let jen sedět. Eurofilní většina současného europarlamentu vytvořila kolem sebe „sanitární kordon“ a rozhodla se pustit do funkcí pouze zástupce konzervativců (kde je členem ODS) a levice. Jenže Babiš uvažuje strategicky a v dlouhodobějším rozměru. S „vlivem“ v evropských strukturách má své zkušenosti, protože v minulém období dvě vysoce postavené poslankyně za ANO rozhodně české národní zájmy nehájily. Naopak ve frakci Patriotů mají zástupci ANO rozvázané ruce a mohou spolu s ostatními, včetně dalších dvou českých europoslanců, ostřelovat výdobytky bruselské byrokracie, které škodí českým zájmům. To mu přinese body i u domácí veřejnosti, a než se nadějeme, bude tu horký volební rok. Podle mě je to dobrý tah, který navzdory pochybovačům vyšel nad očekávání. Je zaměřen do vzdálenější budoucnosti, neboť příští eurovolby v roce 2029 už mohou při zachování současného trendu znamenat porážku eurofederalistů a zásadní změny ve fungování evropské integrace.