Uvedla jste, že útok na kardinála Dominika Duku je vlastně útok na naše hodnoty. V jakém slova smyslu?

Kardinál Duka reprezentuje svým životem i prací hodnoty, které se jako křesťanské postupně dostaly do základu naší státnosti. Pokud mluvíme o tradičních hodnotách národa, jako rodina a pravda, tak všechny můžeme jako katolíci shrnout pod boží existenci, ale zároveň jsou základem, bez kterého žádný stát nemůže fungovat. Když se podíváme, ze kterých směrů dochází ke snaze rozbít národní stát, rodinu, nahradit národy Evropy regiony, nikoliv je zachovat jako suverénní státy, kdy tvrdíme, že máme genderovou otevřenost a rodinu mohou tvořit dvě lesbické ženy, dva gayové a mají právo mít nějaké, biologicky utvořené dítě, tak Duka se svými argumenty nemůže být populární. Je na něm vidět, že jako jediný žijící český kardinál je důležitý a má za sebou velký osud. Kriticky do něj střílejí, protože on zmíněné hodnoty hájí. Jednak to vyplývá z jeho podstaty charakteru i funkce a nemá důvod dělat ústupky. Duka nedělá kompromisy a tím své odpůrce dráždí. Zatímco politik musí myslet na nové volby za čtyři roky, takže musí mluvit opatrněji, katolický kněz má jediný úkol a cíl, a ten si naopak opatrnost dovolit nemůže.

Ve svém komentáři jste zmínila, že na rozdíl od těch, kteří o totalitě jen mluví, on má vlastní zkušenost z vězení. A také, že arcibiskupové byli už v minulosti nepohodlní. „Kardinál Duka nemlčí a nedělá kompromisy a právě tím své odpůrce neskonale dráždí," uvedla jste dále. Stává se tedy Duka nepohodlným? A proč?

Určitě je nepohodlný celou dobu a pro jeho odpůrce je velmi složité ho odstranit z veřejného života, protože u tradičního, konzervativního politika, který by tyhle věci hájil nahlas, nejen opatrně v kuloárech svým jednáním, to možné je. Udělá se proti nim štvavá novinová kampaň ve volbách tak, jako proti Dukovi, a ten člověk v podstatě končí. Na druhou stranu kardinálem je kněz na doživotí – až na výjimky. Přiznejme, že bez ohledu na to, zda souhlasíme, či nesouhlasíme s tím, co říká, pochybuji, že by papež reagoval na dopis, který není poslaný církevní diplomatickou poštou, který pravděpodobné není ani dopisem katolické reprezentace. Duka svojí historií a zkušenostmi má povinnost i luxus tyto hodnoty hájit, a tím je logicky rozčiluje, protože on holt bude slyšet vždycky. Nejde ho v podstatě vyhodit odnikud.

Duky se zastal i Jan Skopeček, pro nějž kardinál představuje mravní i názorovou autoritu. Vy jste se nechala slyšet, že i kdyby Duka neřekl jediné slovo, svou prostou přítomností ztělesňuje, jak snadno národ může ztratit svobodu, jak snadno lze likvidovat nepohodlné odpůrce režimu a jak snadno může zaniknout osamocený hlas v davovém mlčení. Čím to ztělesňuje? Co mu v tomto ohledu lze přičíst k dobru?

Je knězem a kterákoliv bohoslužba je už sama o sobě na jedné straně důsledkem, tak generátorem tradičních hodnot na straně druhé. Když se budeme držet ve společenské rovině, tedy Duka je obrazem člověka, jehož svědectví doby existuje. Zná situaci, kdy nejdete proti proudu, neříkáte, co se požaduje, uznáváte tradiční hodnoty a skončíte za to na Borech. Duka má výhodu, že když na něho kdokoliv útočí, tak říká – ano, to mi dělali komunisté v osmdesátých letech, to jsem už také slyšel, já na rozdíl od vás vím, jak přežít ve vězení, já na Borech byl. On tím vším ukazuje, jak se společnost posouvá a je vnějšími tlaky tlačena do období, kdy lidé jako Duka na Borech seděli. A vybavme si před minulými parlamentními volbami, kdy v rozhovoru kritizoval komunisty a byl během rozhlasového vypínání vypnut. Přerušit rozhovor kardinála signalizuje, že něco není normální, a když mluvím s kolegy ze zahraničí, závidí nám člověka, který zažil utlačování a přišel o svobodu. Dává mu to morální kredit.

Když lidé jako vy a já mluvíme o obraně hodnot a o svobodě, do určité míry jsou to dobře míněná slova. On ale ví, o čem mluví, on za svobodu bojoval a přišel o ni, takže jeho slova mají daleko větší váhu. Kdyby nic, tak je ochoten pro vlastní hodnoty obětovat to největší, vlastní svobodu. To mu dává sílu a váhu, proto tak štve odpůrce, environmentální aktivisty, komunisty, feministky, proto si dělá nepřátele.

Právě jste řekla, že Duka ukazuje, jak se společnost posouvá a je vnějšími tlaky tlačena do období, kdy lidé jako on seděli na Borech. Jakými vnějšími tlaky?

Myslím, že jsou zřejmé. Dnes sice za hodnoty, které hájí slovy, že existuje národní stát a preferujete rodinu, suverenitu, odpovědnost a svobodu, nejdete sedět, protože řada mocnářů si uvědomuje, že se jedná o neefektivní potírání názorů. Na jednu stranu vytvoříte mučedníka, na druhou stranu ho musíte živit a financovat ve vězení. Jenže dnes je i „jednodušší“ cesta. Deklasovat člověka, zdiskreditovat ho tím, že se o něm začne psát jako o fašistovi, nebo – v případě Duky – se mluví o hnědnutí. Když někoho označíme antisemitou, fašistou, nacistou, tak v podstatě končí, protože, což je správné, je v nás zakořeněn obrovský odpor k ničivým světonázorům. Tím člověka zdiskreditujete nejsnáze.

Tím pádem u lidí, kteří mluví o národu a vlasti v tom nejtriviálnějším a nejlepším smyslu jako Mácha a spisovatelé v devatenáctém a dvacátém století, a to pozorujeme dlouho, není nic jednoduššího, než se přeřeknout a místo nacionalisty ho nazvat nacistou. V tu chvíli už se veze, dostal nebezpečnou nálepku a může se sice bránit, ale má smůlu. K čemu to vede? Kolegové v akademické a umělecké sféře si řeknou: tohle raději psát nebudu. To je autocenzura a ta je mnohonásobně nebezpečnější, než normální cenzura. Proti klasické cenzuře můžete bojovat samizdatem, proti autocenzuře nijak. Cenzor v hlavě je novodobý žalář, to jsou novodobé Bory a tisíckrát nebezpečnější.

Vidíme to krásně v Německu na případu Thila Sarrazina z SPD, jehož názory na Německo ho dostaly do současné pozice. Ničivější příklad je nositel Nobelovy ceny za chemii Tima Hunta, který na tiskové konferenci zažertoval na téma postavení žen-vědkyní v laboratořích. Byla vytržena jediná věta z kontextu, kdy sám říkal, že je to nesmysl – ale jako vědec, který dokázal mnohem více, než jeho kritici, byl pak zdiskreditován.

Lidé, kteří splácejí hypotéku a chtějí si zachovat svobodu, mají svého autocenzora nastraženého neustále a uvažují opatrně. Duka nic takového nemusí a je vidět, že ze svého titulu i životní historie má obrovský kredit.

Kardinál Duka čelil kritice za údajné stranění některým politickým představitelům. Má dobré vztahy s prezidentem Milošem Zemanem a k jeho znovuzvolení mu blahopřál. Vidíte v tom problém?

Církev sama o sobě nemůže být nikdy apolitická, je vždy součástí – což je její povinnost – veřejného prostranství. Kdyby chtěl Duku kterýkoliv občan kritizovat, měl by mít na paměti, že Duka měl dobré vztahy se všemi třemi prezidenty. S Havlem seděl na Borech, takže měli nadstandardní vztahy dvou muklů, kteří prošli věznicí a vyhovovali si intelektem. A se Zemanem vedl a je schopen vést mnohé diskuse.

Je otázkou, co je skutečným úkolem církve a jejích představitelů. Zda vést neustálý boj, nebo hledat smír. V Dukovi vidím výhodu, že i když bude někoho kritizovat, bude schopen si sednout ke stolu, vést s ním diskusi a snažit se ty věci otočit. Nemyslím si, že pravým hrdinstvím je vést kalkul, vykopávat výkopy, a kdo vede válku, vyhraje. Duka je velký hrdina a zaslouží uznání. Ale co je skutečný kumšt, je předejít situaci, kdy k válce dochází. Sám říká, že dokud se sedí u jednacího stolu a diskutuje se, tak je to dobré. Přednost má diplomacie. To bezpochyby dokáže.

Duka nejen gratuloval Zemanovi, což je logický krok, ale poslal dopis i kandidátu Drahošovi. Nicméně před celou prezidentskou kampaní a před volbami nebyl slyšet jediný jeho výrok, kdy by někoho podpořil. Naopak mluvil o tom, že mu to nepřísluší hodnotit. Neumím si představit, co jiného dělat, než poblahopřát.

V každém případě jeho snahu o přísný smír a schopnost kritizovat i vést diskusi, to by měl mít každý státník a politik. Kardinál Duka má charisma a to vše je jeho obrovská hodnota, kterou přesahuje funkci arcibiskupa a katolického představitele a přispívá k fungování společnosti. Pokud přijdeme o něj, přijdeme o posledního z klasických představitelů generace, která byla ochotna bojovat za svobodu. A lidé, kteří přišli k hotovému, mají k zemi vždy trochu jiný vztah.