Co říkáte vyjádření prezidenta Miloše Zemana, že demonstrace na Národní třídě nebyla krvavá? Podle něj to byla demonstrace jako každá jiná a revoluci spustila nepravdivá informace o smrti studenta Martina Šmída.

Je to nesmyslné, na to ani nejde odpovědět. Já měl na Národní třídě syna, tenkrát studoval medicínu, a když přišel pěšky z Národní domů na Vinohrady, ještě měl na ruce obtisknutou nějakou přezku nebo knoflík od nějakého souseda, jak je tam policajti presovali dohromady. Nechme Zemana, vždyť je to hloupé, o tom nemá vůbec smysl se bavit.

Od demonstrace na Národní třídě 17. listopadu, která změnila život lidem v tehdejším Československu, uplynulo čtvrtstoletí, splnila se vaše tehdejší očekávání?

Všechno, co jsem očekával, se plně splnilo. Počínaje tím, že proběhla transformace ekonomiky, že jsme udělali privatizaci, že jsme v Evropské unii, že máme svobodu včetně svobody pohybu, takže můžeme cestovat do celého světa, to všechno se splnilo. I poslední makroekonomická data u nás ukazují na dobrý, nadějný vývoj. Z mých osobních cílů, které jsem si dal, se mi podařilo splnit všechny: Že jsem mohl začít dělat malou privatizaci (první etapa procesu privatizace, prodej maloobchodu a služeb – pozn. red.), že jsem navrhl zákon o restitucích, který byl přijat a restituce byly zahájeny, potom se mi podařilo vymyslet způsob, jak restituce udělat, aniž by se dotkly státního rozpočtu, vymyslel jsem Restituční investiční fond, pak Nadační investiční fond, který rozhýbal sektor nadací, podařilo se mi udělat Komisi pro cenné papíry. A pak samozřejmě velké privatizační akce, kterých jsou tisíce, nejznámější z nich je Škoda Mladá Boleslav, ale jejich počty jdou do tisícovky. Také jsem přispěl k tomu, že byl postaven a spuštěn ropovod Ingolstadt Kralupy, to je přípojka na západoevropský ropovod do Kralup, díky tomu jsme se dostali ze závislosti na dodávkách ruské ropy, což je výborné. A v této souvislosti je třeba pochválit tehdejší bavorskou vládu, která byla velmi vstřícná. Prohlásila to za stavbu ve státním zájmu, ačkoli oni na tom státní zájem neměli, ale přispělo to k tomu, že nebylo třeba vyjednávat s každým sedlákem, kterému šla roura přes pole. Museli to strpět, a díky tomu stavba šla obrovsky rychle. A to mě také těší.

Když to srovnáme s pozdějšími stavbami, třeba tunelem Blanka v Praze, tak to šlo opravdu neuvěřitelně rychle.

Já jsem tehdy vyjednával s bavorskou vládou a ti byli neuvěřitelně přátelští a vstřícní. To je třeba opakovat a nezapomenout na to. Pak byly další věci, které se mi podařily. V době, kdy se rozpadlo Československo, se zrovna vydávaly akcie z první vlny privatizace. A tady se zvedla taková hloupá nacionalistická vlna, že by se neměly dávat Slovákům, že už jsou to cizinci. Já jsem tehdy bojoval jako lev, dlouhou dobu jsem byl sám, ale nakonec se to podařilo a akcie se Slovákům v pořádku vydaly, jak náleží. Nebýt toho, Česká republika by vlastně začala znárodněním majetku cizinců, což by byla nesmazatelná ostuda a navždy by to byla skvrna na vztazích Čechů a Slováků.

Vy jste tehdy vybojoval spoustu bitev, vzpomínám si třeba na restituční zákony, tedy přesněji zákony o zmírnění následků některých majetkových křivd, s kterými mnozí nesouhlasili. Jak se vám je povedlo prosadit i proti vůli Václava Klause?

Restituční zákon byla moje osobní iniciativa. V červenci roku 1990, asi deset, dvanáct dní potom, kdy jsem se stal ministrem pro privatizaci, jsme první restituční zákon ještě s mým náměstkem, vynikajícím právníkem Muroněm (Jaroslav Muroň – náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci – pozn. red.) sepisovali a současně jsme spolu dělali zákon o malé privatizaci. To bylo takříkajíc jedním vrzem. V zákoně o malé privatizaci už byl blokovaný ten další majetek, který později byl restituován podle zákona číslo 87 (zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, který stanovil podmínky uplatnění nároku na vrácení majetku). Jsem rád, že už tehdy jsme na to důsledně mysleli, že byl blokován další majetek, na který zákon ještě neexistoval. Bylo to výborné, na restituční zákony jsem nejvíc pyšný.

Vrácení majetku původním vlastníkům byl vlastně nejspravedlivější způsob privatizace, že?

Přesně tak, to byl způsob spravedlivý, rychlý a po všech stránkách správný.

Hodně se mluví o tom, jaký kdo měl podíl na kupónové privatizaci. Třeba tehdejší poradce Václava Klause Dušan Tříska v nedávno odvysílaném televizním pořadu o premiérech prohlásil o počátcích ekonomické transformace, že jste Václavu Klausovi předkládali návrhy na způsob privatizace, on je nejdřív zavrhl, ale pak si to promyslel a přijal to za své. Tříska tvrdil, že Klaus nikdy neměl vlastní nápad, že vždycky to byl kompilát nápadů těch ostatních. Je to pravda?

To bychom tady museli rozebírat Klause. Tříska měl na mysli konkrétně kupónovou privatizaci, když jsme s tím nápadem za Klausem přišli, oba jsme byli jeho poradci, tak nás s tím nápadem málem vyhodil, co je to za blbost. Pak mu najednou došlo, že to je dobré, a přijal to. To je jedna epizoda., ale to bychom museli mluvit jen o Václavu Klausovi, a to se mi moc nechce.