Snížení valorizace penzí obstálo před Ústavním soudem ČR. Z jakých důvodů se soudci postavili za současnou vládu?

Dlužno dodat, že Ústavním soudem, který byl pro úkoly tohoto typu pečlivě „vyšlechtěn“. Vzpomeňte si třeba, jaký tlak byl vyvinut na to, aby Senátem neprošel do Ústavního soudu profesor Aleš Gerloch, jeden z nejlepších právníků u nás, současně i skvělý člověk. Ten v letech 2006 až 2014 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy vykonával funkci děkana, v roce 2014 až 2022 funkci prorektora zmíněné univerzity. V roce 2006 byl zvolen Právníkem roku v oblasti veřejného práva a tak dále. Mohl bych pokračovat dalšími příklady.

Takto prostě funguje současná globální moc prostřednictvím vlivových sítí. Podívejte se na článek Struktura současné globální moci. Penetruje institucionální systémy zemí. Eliminuje ty, kteří zastávají vlastní názor, kteří nemají žaludek na jakoukoli lumpárnu. Dosazuje morálně a intelektuálně vyprázdněné osoby, které se nechají řídit jejími pokyny, aniž by chápali důsledky svého jednání. To platí i pro naši vládu i pro naši euro reprezentaci.

O tom, jak daleko manipulace zašla, svědčí i to, že původním zpravodajem Ústavního soudu v kauze snížené valorizace penzí byl soudce Jan Svatoň. Před vynesením rozsudku byl však odvolán a nahradil ho soudce Vojtěch Šimíček.

Pokud se chceme účinně bránit, a je nejvyšší čas, musíme si uvědomit, proti jaké síle stojíme, jak probíhá proces degenerace současné globální moci, jak se vůči ní vytváří alternativa, kdo je jejím nositelem a kdo jsou její spojenci včetně spojenců potenciálních. Jednoduchá řešení nepomáhají. Slouhové globální moci ve vládě ČR i v Ústavním soudu ČR jsou ovládáni týmž subjektem, který má obrovskou sílu.

Byla problematická už jen samotná retroaktivita této vládní novely?

V dané kauze je problematické téměř vše. Zde je nutno připomenout, že problém trvalé stability penzijního systému bylo – a do budoucna bude – možné řešit zvýšením jeho motivační role k dobrovolnému prodloužení doby výdělečného uplatnění. Tuto cestu hájil Marian Jurečka ještě v dubnu 2022, například v rozhovoru pro Peníze.cz. Pak však dostal jiné pokyny a začal plnit roli, která mu byla zadána. To, o co jde, a proč byl Jurečka přitlačen ke změně názorů, jsem podrobně zdokumentoval a popsal včetně návrhu pozitivní alternativy ve článku Penze: Proč Jurečka zradil rozumné řešení?

Do jaké míry může takové rozhodnutí mezi lidmi vyvolat nejistotu ve zdejší důchodový systém?

Teď jste se dostal přímo k podstatě problému, tedy k tomu, o co jde. Efektivnost systému průběžného penzijního pojištění je dána tím, jaké vytváří motivace pro prodloužení doby výdělečného uplatnění člověka. Zde jsou obrovské ekonomické rezervy, které současně otevírají i cestu ke změně kvality ekonomického růstu a k posílení efektivnosti vzdělávacího systému či systému zdravotní péče tak, aby se prodloužil plnohodnotný život člověka při současném posílení solidarity mezi těmi, kteří mohou a chtějí být výdělečně činní, a těmi, kteří z různých důvodů tuto schopnost ztrácejí. To je přirozené řešení problematiky demografického vývoje.

Místo toho tato vláda začala prosazovat pravý opak. Snížením valorizací a paušálním prodloužením doby odchodu do důchodu tato vláda podrývá důvěru v penzijní systém. Bere lidem to, co do systému vložili, tedy přesněji dopouští se jedné z nejperverznějších a nejzákeřnějších krádeží. Důsledkem bude, a vlastně již je, nejen vyvolání nejistoty, ale dramatické snížení důvěry v penzijní systém a pokles jeho efektivnosti ve smyslu motivace k výše uvedenému dobrovolnému a individuálnímu prodloužení doby výdělečné činnosti. Místo udržitelnosti to povede k nárůstu problémů v zajištění rovnováhy tohoto systému. Přirovnal bych to k situaci, kdy „pitvou bylo zjištěno, že příčinou smrti byla pitva“. Vláda ČR je pokyny cizí moci řízena k tomu, aby likvidovala ekonomický a tím i sociální organismus naší země. A snad si to ani neuvědomuje.

Jak mocně mohou naštvaní senioři ovlivnit výsledek sněmovních voleb v příštím roce?

Především je potřeba důchodcům říkat, že jejich okrádání je nejen zbytečné a ničemu neprospívá, ale že tímto okrádáním trpí nejen oni, ale ekonomika jako taková. O tom, že se tím snižuje efektivnost penzijního systému a jeho stabilita, jsem již hovořil. Ale okrádání důchodců současně působí prostřednictvím výdajového multiplikátoru i proti ekonomickému růstu, což má pro ekonomiku a pro řadu firem devastující účinek.

V neposlední řadě, což si vláda patrně neuvědomuje a nikdo jí to neřekne, odhadem 26 % z toho, co je příjmem důchodců v podobě výplat penzijního pojištění, tedy toho, co si předplatili, je odvedeno státu ve formě daní. Takže i stát přichází o daňové příjmy a místo, aby ušetřil, zvyšuje se deficit.

Někteří důchodci si stále myslí, že přinášejí oběti ve prospěch budoucích generací. Je tomu právě naopak. Jejich útrapy jsou mnohem menší než ty, které svými útrapami, vnucenými jim touto vládou, přinášejí dalším generacím. Snad to každému z nich včas dojde, pokud možno i před eurovolbami, které jsou důležitou předehrou pro velké volby. Vzhledem k tomu, že chodí k volbám ve vyšším procentu než ostatní populace, mohou volby poměrně výrazně ovlivnit. I ti, kteří žijí v zahraničí. Jde hlavně o to, aby pochopili, že jde o budoucnost naší, tedy i jejich země.

Jak moc je u nás vážný mezigenerační konflikt, tedy mladí versus staří?

Je snaha tento konflikt vyvolat a eskalovat. Mediální mainstream se v tom přímo překonává. A lže a lže. Především v tom, že okrádání současných důchodců je ve prospěch mladších generací. Ne! Je to útok zejména proti mladší generaci. Současný průběžný systém penzijního pojištění lze reformovat tak, aby zajistil velmi solidní a trvale udržitelné financování penzí všech následujících generací. To bude současná mladá generace potřebovat.

Celý svět jde do turbulencí a v těchto turbulencích nabízí dobře nastavený systém průběžného penzijního pojištění i pro vyšší střední vrstvy spolehlivá úsporová aktiva, která – pokud není tento systém rozkrádán a destruován – nezničí ani inflace, ani měnová reforma, ani státní bankrot. Právě proto, že se jedná o průběžný systém.

Osobně mě mrzí, že vysokoškoláci, dokonce někteří i na školách ekonomického zaměření, si neosvojili základy ekonomiky. Možná, že kvalifikovanější část generace středního věku či starších by jim v tomto základu ekonomických znalostí pro život měla trochu pomoci. Není to o politice, ale o znalosti toho, jak funguje ekonomika a v rámci ní i penzijní systém.

Některá média dokládají selanku českých důchodců analýzou francouzské společnosti Natixis, podle níž jsou z hlediska globálního důchodového indexu na 10. místě na světě a ohledně materiálního blahobytu jsou na tom úplně nejlépe. Co si o této analýze myslíte?

Patrně neexistuje míra lží, kterou by nedokázali manipulátoři z řad mediálního mainstreamu překonat. Budu citovat ze statistiky německého Federálního statistického úřadu (Das Statistische Bundesamt) z roku 2018: „Náhradový poměr při odchodu do penze v členských zemích EU při porovnání mediánu státního důchodu lidí ve věku 65 až 74 let vůči mediánu mezd zaměstnanců ve věku 50 až 59 let se v členských zemích EU pohybuje od 33 % po 86 %...“ Náhradový poměr je dle výše uvedené definice vyšší než 65 % pouze v pěti členských zemích Evropské unie, a sice v Lucembursku (86 %), v Itálii (71 %), ve Španělsku (69 %), ve Francii (68 %) a v Portugalsku (67 %).

Dalšími zeměmi s vysokým náhradovým poměrem jsou: Rakousko (64 %), Maďarsko (64 %), Řecko (62 %), Polsko (62 %), Slovensko (62 %) a Rumunsku (61 %). Náhradový poměr alespoň 50 % je potom ještě ve Švédsku (57 %), na Maltě (56 %), ve Velké Británii (54 %), ve Finsku (53 %), v Nizozemí (52 %), v Česku (51 %) a v Belgii (50 %). Nejvíce klesá životní úroveň odchodem do penze dle uvedeného porovnání v Irsku (33 %), v Bulharsku (37 %), v Chorvatsku (41 %), na Kypru (43 %), v Litvě (43 %), v Lotyšsku (43 %), v Estonsko (45 %), ve Slovinsku (46 %), v Německu (46 %) a v Dánsku (48 %). Podívejte se na článek Kde se žije důchodcům nejlépe?

To je tedy to, kolik berou lidé oproti své původní mzdě, při odchodu do penze. A ještě se na to podívejme z hlediska průměrné mzdy. Vezmu pro srovnání jen Francii, protože „analýzu“ toho, jak jsou na tom naši důchodci „dobře“, uveřejnila francouzská společnost. Podle posledních údajů z května 2023 je průměrná mzda, od které se odvozuje náhradový poměr, ve Francii 1747,20 eur, tedy zhruba 43.680 Kč, zatímco v České republice jen 43.056 Kč, což dále zvyšuje materiální blahobyt těch, kteří mají vyšší průměrnou mzdu, v tomto případě Francouzů, oproti nám.

A to v případě Francie neuvádím, že tam se do důchodu odchází v 62 letech a pokus o prodloužení doby odchodu do důchodu vyvolal masové protesty. Zkrátka, řeknu to velmi jemně, s námi je vydrbáváno nejvíce. A není to ani ve prospěch budoucnosti, ani ve prospěch naší země, ani ve prospěch EU. Současná globální moc prostě odstartovala „Velký reset“. Globální „elita“ selhala, zdegenerovala, neví, jak problémy řešit – a tak nasměrovala vývoj do kataklyzmatu konfliktů, ve kterém má dojít ne k resetu, ale k redukci těch, kteří se zatím nedokážou bránit.

Japonský spisovatel Jasutaka Cucui vylíčil v beletristické knize Konec stříbrného věku vládou nařízené zabíjení důchodců. Do jaké míry může taková satira vyjadřovat vnitřní pocity části lidstva?

Je to skvělá satira a každý by si z ní měl odnést poselství. Cucui se dopouští „drobné“ nepřesnosti jen v jedné věci. Vytvoření situace „musím dokázat, že umím zabíjet druhé, abych sám nebyl zabit“, toto současná globální moc uplatňuje nikoli jen vůči důchodcům, ale snaží se o všeobecnou globální redukci lidstva, o vyvolání konfliktů mezi národy a zeměmi i uvnitř národů a zemí. Systematicky. Ztratila všechny zábrany.

Proto má naprosto zásadní význam opřít se o perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi. Existuje cesta vpřed, k nové kvalitě růstu, k tomu, aby každý mohl plně využít svůj specifický lidský potenciál, který mu dala příroda do vínku, abychom prostřednictvím inovací a technologického pokroku bez nesmyslných a škodlivých grýndýlovských restrikcí změnili kvalitu ekonomického růstu tak, aby vytvářel podmínky pro plný rozvoj každého člověka a současně aby nezatěžoval přírodní prostředí.

Z hlediska naší země pak existuje cesta k tomu, aby došlo k emancipaci středounijního prostoru oproti jeho selhávající euroatlantické části. Předpokladem změny k lepšímu je pochopení toho, o co jde, co dělat a čím začít. K tomu všemu potřebujeme hlavně vnitřní odvahu a rozum.