V pondělí vydal Eurostat zprávu o tom, jak si vedly ekonomiky Evropské unie v roce 2017. Bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza k ní na twitteru přidal komentář: „Tohle všechny ty proroky konce EU a krachu eura asi dost naštve: loni v eurozóně i celé EU klesal deficit i dluh, 12 zemí mělo přebytkový rozpočet a Slovinsko vyrovnaný. Jsem zvědavý, jakou pohádku si pro nás vymyslí teď...“ Je skutečnost – že tucet členských zemí mělo loni přebytkový rozpočet a jedna vyrovnaný – důvodem k jásotu, jak to ekonomice EU šlape? Jak hospodaření zemí EU za loňský rok hodnotíte vy?

To je vrcholně nepřesné hodnocení. A řekla bych téměř manipulativní. Občané nežijí z přebytkového rozpočtu. Tlak na primární rozpočty je způsoben sice právě eurem, respektive německou restriktivní politikou, ale je zvláštní zrovna škrtací politiku hodnotit pozitivně. Konjunkturální čísla eurozóny vypadala minulý rok dobře, respektive ve srovnání s tím, jak mizerně si vedla v předchozích deseti letech. Ale možná by se pan Prouza mohl podívat na to, jak vysoká je v některých zemích nezaměstnanost, zejména nezaměstnanost mladých, nebo pracující chudoba. To by byl dost jiný obrázek.

Ale o stabilitě eura a eurozóny nemůže vypovídat konjunkturální hodnocení. To je zásadní chyba. O stabilitě eura vypovídají dlouhodobé charakteristiky – a ty pozitivní nejsou. Rozdíly mezi regiony Evropské unie se zvětšují, nerovnováhy – viz systém TARGET II – jsou obrovské. Eurozóna není dokončený projekt, to uznávají dnes všichni – a šance na to, že bude dohotovena není moc velká, protože francouzské a německé postoje se velice liší. Wolfgang Münchau pro Financial Times psal, že se jedná o existenční krizi eurozóny – v kombinaci s přicházejícím zpomalením ekonomiky, které je potvrzeno i Evropskou centrální bankou, a právě nedostatkem reforem. A to je Münchau velkým příznivcem evropského projektu. Chtělo by to méně eurohujerství a více analytického přemýšlení u pana Prouzy.

Zpráva Eurostatu konstatuje, že v posledních letech klesá ukazatel vyjadřující poměr dluhu k HDP, naposledy z 89,0 na 86,7 procent, z čehož se bývalý státní tajemník tak raduje. Nominálně ale mezi roky 2016 a 2017 stoupl z 9 601 613 milionů eur na 9 685 501 milion eur. Máme na to nahlížet optikou Tomáše Prouzy, že jde o pozitivní čísla?

To jsou zase takové ty německé postoje, které kladou důraz dominantně na veřejný dluh – ten soukromý je už moc nezajímá – a naprosto jim unikají širší makroekonomické souvislosti. Proto taky eurozóna není hotový projekt.

Kritici vývoje ekonomiky Evropské unie upozorňují na riziková aktiva bank, na přehřátý trh, na vystoupení Velké Británie z EU, na kondici hospodářství Řecka, Španělska, Itálie a Francie, na nezaměstnanost mladých lidí, na chybějící důchodové reformy, na problémy s migrací. Jsou to zásadní hrozby pro další budoucnost EU?

Hrozeb je řada, ale ta největší z nich je, že vrcholní představitelé eurozóny nejsou schopni nebo ochotni jednak rizika poznat, jednak problémy řešit. Většina problémů je řešitelných, ale často ne stylem „více Evropy“. To „více Evropy“ často naopak další problémy způsobuje. Evropská unie se, bohužel, propadá do starého známého – není schopna řešit ani ty problémy, které sama vytvořila.