Svatý Vojtěch a středoevropský prostor… Kde vznikla idea nejen ke konání víkendové mezinárodní konference, ale i užší kooperace řady zemí i mimo Visegrádskou skupinu? Máme vzájemné průsečíky v důležitých tématech?

Tato myšlenka vznikla na půdě Patrimonia Sancti Adalberti, dva roky starého spolku, s nímž rozvíjíme myšlenkový odkaz sv. Vojtěcha v jeho mezinárodním kontextu. Je to právě tento Slavníkovec, kdo se významnou měrou zasloužil o christianizaci středoevropských národů, a tedy i formování jejich státnosti v rámci tehdejší Evropy. Nebýt jeho, byla by střední Evropa již na sklonku středověku plně germanizovaná. Úcta, které se těší v zemích V4, ale i ve světě pravoslavném je proto vhodným mostem mezi národy, jejichž vzájemné vztahy nebyly vždy harmonické. Dnes však čelíme takovým výzvám, že se bez bližší spolupráce středoevropských zemí neobejdeme. 

Na konferenci se má mluvit též o bezpečnosti střední Evropy. V čem spatřujete aktuálně největší hrozby?

I když jednotlivé země mohou mít odlišné akcenty či priority, zvláště na pozadí ruského vpádu na Ukrajinu, tou největší společnou hrozbou, navíc dlouhodobou, je masová migrace z civilizačně a kulturně výrazně odlišných oblastí. Pod pláštíkem tolerance k jinakosti riskujeme zánik vlastní civilizace a kultury, což nekonvenuje jen vyznavačům islámu, ale i nepřátelům myšlenkového dědictví historické Evropy z vlastních řad. 

V minulosti se ukázalo, že Češi mají s Poláky, Maďary, Slováky, Rakušany, ale třeba i Srby velmi podobné pohledy na zásadní témata, o kterých naopak partneři na západ od nás přemýšlejí opačně. Je právě vaše iniciativa pokusem o budoucí hlubší institucionalizaci vzájemných vztahů mezi těmito státy?

Vystihl jste to naprosto přesně. Jsou to právě společnosti střední a východní Evropy, které jsou rezistentnější vůči ideologiím, zpochybňujícím či zcela odmítajícím naše tradice, normy a instituce. Proto se domníváme, že je vhodná chvíle hledat cestu k užší institucionální spolupráci zemí, v nichž si většina obyvatel ještě uchovává pozitivní vztah k duchovním kořenům vlastního národa a ustáleným vzorcům společenského života, a to i mimo hranice současné Visegradské skupiny.

Podstatné přitom je, že tato iniciativa vzniká zdola, od občansky aktivních lidí a spolků napříč střední a jihovýchodní Evropou, nikoli z vůle velmocí či z nařízení nějakých již existujících mocenských struktur.