Nedávno jsme v ParlamentníchListech.cz řešili problém odebírání diplomatických titulů. Jak to je s odebíráním hodností u vojáků z povolání?

Tato možnost samozřejmě existuje. V normálních dobách je však striktně spojena s pravomocným soudním rozhodnutím.

Podívejme se však nejprve na nějaké příklady odebrání vojenské hodnosti v oněch vašich „normálních dobách“...

Za normální dobu považuji takové období, kdy restrikce vychází z nějakého zákona a je uplatněna prostřednictvím soudního rozhodnutí. Leckdo může říci, že některé zákony nebyly normální a měly v sobě přímý diskriminační potenciál. Toto bych však nechal odborníkům na legislativu, jako historik se přidržím skutečnosti, zda ona restrikce byla či nebyla podložena zákonnou normou.

Dobře, hřiště jste narýsoval. Někomu možná nebude vyhovovat, ale máme definovány mantinely a můžeme se v jejich rámci pohybovat. Takže bych prosil nějaké konkrétní případy...

Asi nejznámějším případem odebrání generálské hodnosti v meziválečném Československu byla takzvaná Gajdova aféra. Nebudu se nyní pouštět do jejího hodnocení, ale odebrání hodnosti bylo podloženo soudním rozhodnutím, které asi nebylo možné zpochybnit. Jinak by byl prezident Emil Hácha, význačný právník, provedl návrat hodnosti jiným způsobem než cestou milosti hlavy státu.

Jak tomu však bylo po komunistickém převratu? Vojenské hodnosti byly odebírány doslova jako na běžícím pásu...

Zde musíme od sebe oddělit dvě období, jež můžeme personifikovat osobou ministra obrany. Do jara 1950, tedy za působení ministra Ludvíka Svobody, byly vojenské hodnosti odebírány na základě soudního rozhodnutí, buď za odchod do exilu, nebo za odsouzení za trestný čin. Jak jsem již uvedl, nemíním zde hodnotit kvalitu a přiměřenost tehdejších zákonů, nepřísluší mi to. Ale odebrání vojenské hodnosti, jež bylo zveřejněno v oficiálních dokumentech ministerstva, mělo dodatek s uvedením příslušného paragrafu.

Rozumím, takže za ministra Alexeje Čepičky se v této oblasti něco změnilo?

Přesně tak. Dotyčný byl sice právník, absolvent Karlovy univerzity, ale s právem zacházel, řekněme „kreativně“ již předtím, než si začal hrát na vojáčka. Nebyl v té době jediným právníkem, který si začal hrát na vojáčka. Činnost těchto chlapců měla pak převážně destrukční charakter pro ozbrojené síly. Pravdou je, že rezidua právníků, co si hrají na vojáčky, najdeme i dnes.

Ale zpátky k Čepičkovi. Pouhých několik týdnů po svém nástupu začal vydávat rozhodnutí o odebrání generálských hodností. Například armádní generál Ludvík Krejčí, hlavní velitel neporažené armády z podzimu 1938, byl své hodnosti zbaven již 6. července 1950. Přihlédneme-li ke skutečnosti, že Alexej Čepička převzal resort obrany 25. dubna 1950, tak v této otázce rozhodně nemarnil čas.

Za Čepičky tedy docházelo k tomu, že generálské hodnosti byly odebírány rozhodnutím ministra, nikoli na základě soudního rozsudku?

Ano, ale nebyl to jediný způsob diskriminace, zde šlo „pouze“ o prestiž. O něco později však byly těmto osobám odebírány i osobní důchody, přičemž zdůvodnění, posílaná na strojově rozmnožených papírech, jsou hodná zveřejnění: „Prověrkou případů důchodového zaopatření bylo prokázáno, že jste byl horlivým služebníkem dřívějšího kapitalistického řádu…“

Neobjevilo se něco podobného na počátku devadesátých let?

Tehdy nikoli. Generálové a vyšší důstojníci Československé lidové armády (ČSLA) odcházeli do zálohy, ale na finanční zabezpečení jim nebylo sáhnuto. Mnozí odcházeli výrazně dříve, než by si přáli či než bylo nutné. Například známý plukovník generálního štábu Zdeněk Zbytek, vysoce kvalifikovaný, perspektivní a úspěšný velitel ve věku pouhých čtyřiceti let. Nicméně nová státní moc jim neodebírala hodnosti, nesnižovala penze, případně nedoplňovala zákony, aby toto mohla učinit. Tyto „vymoženosti“ se nám objevují až nyní.

Zaráží mne ona výše uvedená odůvodnění. S drobnou obměnou to může znít „bylo prokázáno, že jste byl horlivým služebníkem dřívějšího zločinného komunistického režimu“. To lze využít při snižování důchodů údajných exponentů bývalého režimu...

Nejsem právník, nemohu hodnotit žádný proces retroaktivity. Pro mne jako historika je však otřesné, že se k vyhledávání vhodně vybraných osob podle libovolných kritérií propůjčila instituce, jež si hraje na historický ústav. Můj poněkud odtažitý vztah k ní je asi znám, ostatně v knize „Kronika republiky 1969–2020“ jsem zveřejnil pasáž „ustrčené dějiny“, v nichž jsem se zamýšlel, co daný ústav za 12 let existence a státních dotací, asi dvě miliardy korun, dokázal či nedokázal.

Ovšem přejít z pozice aktivního určovatele správného dějinného nazírání do pozice aktivního udavače, to je výrazně vyšší „level“, dost srovnatelný se situací na počátku padesátých let. Vzhledem k další aktivitě ohledně jisté učebnice je vcelku legitimní obava, že se nám zde vyvíjí dosti „ustrčený dějeBIS“.

Začali jsme aktivitou ministerstva zahraničí ohledně odebírání titulů a skončili snižováním důchodů. Zdá se, že jde o spojené nádoby. Není možné, že za tím vším stojí podobné postavy naší politické scény s rozvinutým komplexem méněcennosti?

Stejně jako nejsem právník, nejsem ani psycholog, takže jakékoli případné komplexy vládních politiků bych přenechal jim. Zaujalo mne však tvrzení pana Lipavského, který jako první uvedl, že nechce být velvyslancem, aniž se jej na to někdo ptal. Buď tedy velvyslancem být chce a nemůže, nebo doufá, že po nějaké době jej čtyři předsedové politických stran opět uprosí, aby se jím stal. Je třeba si uvědomit, že u osoby velvyslance se vyžaduje úplné vysokoškolské vzdělání. Takže: „Zpátky do školy, mistře Lipavský!“