Jak překvapivé pro vás bylo rozhodnutí Ruska respektovat srovnání počtu diplomatů i zaměstnanců na obou stranách? Učinilo tak po vzájemném vyhošťování diplomatů z obou zemí, které začala Česká republika kvůli výbuchům ve Vrběticích, na nichž se měli podílet ruští agenti.

Ruská strana měla dopředu připravené kroky na reakce, které mohla očekávat, a předpokládám, že i tohle byl jeden z nich, protože jednoznačně ukazuje na fakt, že ruská strana nechce situaci hrotit a odsekávat se od Evropy. Ačkoliv se obrací směrem do Asie – pomaloučku, polehoučku, stejně jako se tam víceméně obrací Amerika.

Stejně tak je zde množství různých vzájemných vztahů, které je poměrně jednoduché přesekat a Česká republika se o to celkem úspěšně pokusila, aniž by lidé, kteří to činí, domýšleli důsledky svých kroků. Myslím, že v tomto smyslu se ruská strana zachovala jako daleko rozumnější partner, jak politický, tak obchodní, než Česká republika.

Proč se tedy Rusko rozhodlo respektovat srovnání počtu, když původně jich měli o mnoho více, a když jde o tak velkou velmoc oproti malé České republice?

Existují tu přece jen historické vazby. A druhá věc, znamenalo by to vyhrocení vztahů s mnoha dalšími zeměmi, které vlastně čekaly, co Ruská federace udělá. Ale to, že zůstala zachována parita a Rusové kývli na paritu v diplomatické oblasti, ještě zdaleka neznamená, že dopady, které to bude mít perspektivně, nebudou opravdu tvrdé.

Evropská unie a Severoatlantická aliance podle vás tedy čekaly na to, co udělá Moskva, než se rozhodnou, jak budou sami reagovat? O to šlo?

O to šlo samozřejmě také. Těch konsekvencí je daleko více, protože lze jen těžko predikovat, jak by se zachovala speciálně Severoatlantická aliance či jiné země, protože když se podíváte, tak jediný další, kdo vypověděl diplomaty, je Slovensko.