Hůř už bylo? Tak se jmenuje náš seriál rozhovorů. Neměl by se spíše jmenovat A bude hůř? Zvláště část mladých si myslí, že dobře už bylo. Je podobná skepse oprávněná?

Negativní očekávání budoucnosti mohou být spjata s koronavirovou epidemií, jejíž následky v ekonomické oblasti pocítíme velmi silně. Pokud se ovšem jedná o dlouhodobější pocit, pak je zřejmé, že mladá část společnosti ztrácí víru v to, čemu říkáme sociální mobilita. Tedy že se budou mít lépe než jejich rodiče, že mají šanci na lepší budoucnost. Z vyspělých zemí je tento jev velmi silný v USA, a taky tam má své politické projevy. Mezi mladými v USA roste zájem o ideje Bernieho Sanderse, které by se v evropském kontextu daly zařadit nejspíše mezi sociáldemokratismus. V americkém kontextu ovšem návrhy na všeobecné zdravotní pojištění působí málem jako velká socialistická revoluce.

Po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Využili jsme však posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost?

Slovo společnost je poněkud obecné. Někteří začali bohatnout opravdu hodně, ale jako při všech velkých majetkových přesunech tu byli vítězové a pak velká hromada poražených. Nejde přitom „jen“ o jejich sociální situaci, ale především o to, že jejich zájmy a očekávání po roce 1989 byly ignorovány či přímo zesměšňovány.

30 let je opravdu dostatečná doba na to, abychom mohli provést zhodnocení polistopadového vývoje.

Transformace v 90. letech byla stavěna na krátkodobém „utažení si opasků“, přičemž pak rychle doženeme to Německo. Mělo se tak stát za pár let, pokud si vzpomenete na tehdejší politické sliby. Místo toho jsou velké části společnosti neustále ve fázi „utahování si opasků“, ale německý životní standard je stále nesmírně vzdálený. Možná dnes působí naivně se k tomu vracet, ale ten slib „za pět let doženeme Německo“, to je vlastně otázka konvergence. Většina lidí žije ze mzdy, takže je logicky nejvíce zajímá konvergence mezd. Poslední léta ta konvergence nabrala trošku tempo, ale celkový výsledek je nadále tristní.

Častá výtka je, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou. Ostatně i od vás. Napsala jste i knížku o tom, jak jsme se stali kolonií. Je možné se z této ekonomické koloniální závislosti vůbec vymanit?

Právě tato závislost, odborně tomu říkáme závislá ekonomika, je hlavním faktorem nedostatečné mzdové konvergence, ergo potažmo konvergence životní úrovně. Vymanit se z toho dá, najdeme řadu úspěšných příkladů. Mnoho zemí nebylo v nějaké etapě svého vývoje spokojeno s tím, kde se nacházejí v hierarchii mezinárodní dělby práce. Jen tak mimochodem, systematické politiky, které slouží k překonání zaostávání, mají své kořeny v USA u Alexandera Hamiltona.

Nebudu ale zastírat, že se jedná o snadný úkol. V moderní době najdeme nejvíce úspěšných příkladů v Asii, přičemž platí, že historicky to dokázaly jen země, které dokázaly sledovat dlouhodobé cíle modernizace vlastní ekonomiky a silný stát.