Německo se chystá podpořit stabilizaci cen energií zvláštním hospodářským a stabilizačním fondem o objemu až 200 miliard eur (až 4,9 bilionu Kč). K čemu tento krok může vést v rámci Evropské unie?

Německá ekonomika a její možnosti jsou zcela nesouměřitelné s ekonomikou kterékoli jiné evropské země, možná dokonce i Francie. Jestliže se tedy Němci v dané situaci rozhodli k takto masívní ochraně své ekonomiky, pak současně naznačili, že je v podstatě nezajímá, jestli jsou ostatní země Unie schopny souběžně vysoké podpory, samozřejmě úměrně ekonomické úrovni té které země. Přitom se ví, že žádná jiná země toho schopna není.

Jinými slovy, Němci v tuto chvíli vyslali ostatním zemím EU vzkaz, že Deutschland Erste, Německo na prvním místě, a že tu svoji hegemonii v Evropě v této energetické krizi jenom zvýrazní. Že jim ostatní v tuto chvíli prostě přestanou ve většině oborů konkurovat, protože nebudou schopni takhle masívních investic jako oni.

Je to drsné to takhle říct, ale je to jeden z nejvýraznějších kroků k dezintegraci Evropské unie od jejího založení.

Vedle maďarského premiéra Viktora Orbána reagovali na tento záměr ostře i španělští, italští či francouzští politici, kteří žádají solidaritu. Na tu se Němci vědomě vykašlali?

Jistě. Byznys není o kamarádství. Byznys je o výnosech. A v okamžiku, kdy zbytek Evropy klekne, může německá ekonomika expandovat na úkor těch lúzrů, kteří na to nebudou mít. Vždyť je to tak prosté.

Otázka je – a to já neumím domyslet –, do jaké míry Američané dovolí toto posilování německé hegemonie v Evropě. Na to neumím odpovědět. Zatím to vypadá tak, že se Němce pokoušejí trošku přidusit, výbuchy na Nord Streamu jsou toho důkazem, ale evidentně Němci jsou schopni se z téhle kaše vyhrabat. Jde o to, do jaké míry je nechají Američané nadechnout. Protože podle mého soudu si Američané potřebují podrobit Evropu jako celek, možná s výjimkou Británie, tam to jsou nějaké staré vazby. Ale že by dovolili, aby jim z tohoto chomoutu vyklouzlo Německo, o tom pochybuji. Ovšem já nesedím ve správních radách těch velkých amerických korporací, které udávají tón evropské hry. Něco se však dedukovat dá, a to, co říkám, je jedna z možných variant dalšího vývoje.

Rusko oznámilo, že je ochotno dodat do Evropy během podzimu a zimy dodatečné objemy zemního plynu, a to nepoškozenou větví plynovodu Nord Stream anebo přes Turecko. A Němci odpověděli: Ne, ne, ne. Ruské energie jsou tabu. Hraje se nějaká hra, které já nerozumím. Asi už Německo nesmí být kamarádem Ruska. Pořád vycházím z existence smlouvy, té kurately, fakticky o protektorátu nad Německem, který byl vyhlášen v roce 1945 údajně na sto let, a podle toho všechna taková strategická rozhodnutí dříve západoněmecké, dnes vlády sjednoceného Německa, podléhají souhlasu spojenců, především tedy Američanů. Američané řekli, že ne, tak asi ne. Tím to končí.