Jak se jako bývalý ministr zahraničí díváte na situaci, která vyhrotila vztahy kvůli přijetí dalajlámy ministrem kultury nejen na české politické scéně, ale i ohledně česko-čínské spolupráce?

Samozřejmě, že nám záleží na dobrých vztazích a na rozvoji hospodářských a obchodních vztahů s Čínskou lidovou republikou. Máme podepsanou dohodu o strategickém partnerství s Čínou. Také náš zájem. To nikdo nezpochybňuje a musíme potvrzovat jednotu kontinentální Číny, to znamená uznávat integritu Číny. V tom nevidím problém, to je v pořádku. Na druhé straně tím, že někdo přijme dalajlámu, a je mi úplně jedno, jestli soukromě nebo ne, nemůže ohrozit vztahy, které jsou pevně zakotveny. Protože podle mne je Čína v rozkvětu proto, že už není ideologická, že je mnohem pragmatičtější. Kdyby Čína nerozvíjela hospodářské a obchodní vztahy se zeměmi, kde byl přijat dalajláma – byl přijat princem Charlesem ve Velké Británii, prezidentem Obamou ve Spojených státech, i jinde –, tak by neobchodovala vlastně s nikým. Otázka tedy je, jak dobře jsou založeny naše vztahy s Čínou. A právě setkání dalajlámy s ministrem kultury je testem toho, jak pevné jsou.

Takže vlastně souhlasíte s ministrem kultury Danielem Hermanem, že pokud česko-čínské vztahy naruší jeho setkání s dalajlámou, pak takové vztahy stojí na hliněných nohou?

Ano. Dokonce si myslím, že cituje mě. Protože já jsem jako první řekl v televizi, že buď jsou tyto vztahy na hliněných nohách, nebo na pevných nohách. A stojí-li na pevných nohách, nemůže je setkání s dalajlámou vychýlit. Podle mne není rozhodující, jestli to přijetí proběhne v kavárně, nebo na úřadu, protože ministr je ministrem, i když spí. Prezident republiky jmenuje člověka ministrem a pověřuje ho řízením ministerstva kultury. Když spíte, neřídíte ministerstvo, ale ta první část jmenování ministrem znamená, že jste ministrem dvacet čtyři hodin denně. To znamená, že neexistuje soukromé setkání ministra, které by nemělo politický dopad.

Postupoval  byste stejně jako současný ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, kdybyste byl ministrem a zjistil byste, že přes váš nesouhlas přijal ministr kultury dalajlámu, což může způsobit diplomatický problém s Čínou?

Podle mne ta situace měla jednoduché řešení. Poté, co ministr kultury přijal dalajlámu, měl si sednout s ministrem zahraničí a udělat společné prohlášení, že se nezpochybňuje  jednota Číny a že nám záleží na česko-čínských vztazích. Tečka. O setkání s dalajlámou se vůbec nebavit. Říci, že tohle je naše politika. Já bych nikdy nepřistoupil ani vůči jiným partnerům na debatu, aby mi někdo jiný zvenku, i kdyby to bylo Rusko, Polsko, Slovensko, to je jedno, říkal, jaký typ setkání ministra s někým může být. To je otázka hrdosti, že mi nemůže ani nikdo v Maďarsku, ani v Rakousku, ani ve Spojených státech, ani v Číně, říkat – můžeš přijmout někoho jen takovým či onakým způsobem. A jestli to někde pan Zaorálek slíbil, tak sliboval něco, co slibovat neměl. Já to nevím, jestli to tak je, já u toho nejsem.

Nevypadá to, že ministr zahraničí reagoval až na tlak z čínské strany? Protože ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček přiznal, že čínská velvyslankyně byla po setkání ministra Hermana s dalajlámou u něj na Pražském hradě a hned potom spatřilo světlo světa to kritizované servilní prohlášení čtyř nejvyšších českých ústavních činitelů směrem k Číně.

Co je nepřijatelné, řekl bych potupné, na prohlášení, že vůči cizí moci, je jedno, že je to Čínská lidová republika, dává předseda vlády ruku pryč od svého ministra. Když předseda vlády podepíše text, ve kterém říká, že pokud člen vlády něco dělá, je to jeho soukromá záležitost, navenek tím dává ruku od svého ministra. To se mi zdá neuvěřitelné. Stejně tak je neuvěřitelné, že prezident republiky, premiér, předseda Poslanecké sněmovny a předseda Senátu dávají ruku od člena vlády. Buď je to tak vážné, a pak ho premiér má odvolat. Pokud ne, má za ním stát. Jak nás čtou naši partneři v cizině? Říkají, co to je za vládu, co to je za spolek, je vidět, že nedrží pohromadě, když předseda vlády nestojí za svým ministrem. Teď nejde o postoj vůči Číně. Jde o ten fakt, že předseda vlády nemůže vůči cizí moci, je jedno, jestli je to Maďarsko, Slovensko nebo Republika Togo, říkat, že ministr jeho vlády jedná jako soukromá osoba a dávat od něj ruce pryč. Nemůže.

Nedal tak stejně ruku pryč předseda Senátu od  svých kolegů v Senátu, když se také distancoval od setkání s dalajlámou, jehož se účastnila řada senátorů?

Samozřejmě. A předseda Senátu a předseda Poslanecké sněmovny neměli v ruce žádné usnesení a mluvili jménem někoho, aniž by měli jejich pověření. To je zajímavé, že předsedové obou komor Parlamentu podepsali nějaké prohlášení a nezeptali se ani zahraničního výboru, ani místopředsedů Poslanecké sněmovny. Možná se ptali, ale já o tom alespoň nevím. A jako hlavy těchto orgánů podepsali prohlášení. To prohlášení má tolik vad. Jediný, kdo si to mohl troufnout, je prezident republiky, protože ten není nikomu odpovědný, ten si může prohlásit, co chce. Ale všichni ostatní nesou odpovědnost vůči orgánům, v jejichž čele jsou. A neptali se nikoho.

Považujete tedy za pochopitelné, že senátoři se chtějí touto záležitostí zabývat? Dokonce padl i návrh na odvolání šéfa Senátu Milana Štěcha.

Ať si senátoři řeší, co chtějí. Kdybych byl já senátorem, tak se předně zeptám: Pane předsedo Senátu, kdo vám dal oprávnění podepsat toto prohlášení?

A kdyby říkal, že to podepsal jako soukromá osoba, tak byste mu odpověděl, že je stejně jako v případě ministra kultury předsedou Senátu dvacet čtyři hodin?

Jako nemůže ministr kultury přijmout někoho jako soukromá osoba, nemůže pan Štěch podepsat něco jako soukromá osoba. On to podepsal jako předseda Senátu, pan Hamáček to podepsal jako předseda Poslanecké sněmovny. Oni nepodepisují nájemní smlouvu v bytě, kde bydlí. To je jiný typ právního jednání.

Jak jste vnímal vysvětlení, že prohlášení nemělo být zveřejněné? Není to naopak ještě horší?

Samozřejmě. To vypadá jako spiklenecké, když to mělo být utajeno. To usvědčuje  autory, že si byli vědomi, že to není v pořádku. Jde o to, že každý nese odpovědnost vůči orgánu, v jehož je čele, nemůže se vyjadřovat, jak chce. Princip je v tom, že lid je zdrojem moci tím, že volí své orgány, a všichni jím zvolení ty funkce mají svěřeny. Ani panu Štěchovi, ani panu Hamáčkovi ty funkce nepatří. Oni je mají jen svěřeny a musí s ním nakládat jako se svěřenou mocí, tedy podle pravidel. Nemůže s tím někdo nakládat, jako se svým vlastnictvím. Jeho vlastnictví je třeba jeho dům, jeho oblek nebo pero, ale ne jeho mandát.