Pane inženýre, nebo pane magistře? Řeknete nám nejdříve něco o sobě?

Tak v první řadě, říkejte mi pane Latýne. Ano, mám dvě uznávané vysoké školy, nejsou to žádné šméčkové tituly, jedna je v oboru informatiky Masarykovy univerzity Brno a druhá je v oboru ekonomie, taktéž na Masarykově univerzitě.

Takže jste se zabýval v životě informatikou? Nebo ekonomií? Nebo obojím?

Kromě úplně prvního kratičkého zaměstnání, které bylo spíše na straně ekonomie, jsem se celý život zabýval informatikou. Ano, informatika je velmi obsáhlý obor… Takže bych měl asi doplnit, že jsem se zabýval projektovým řízením v oboru implementace softwarových řešení do velkých organizací, zpravidla privátního sektoru. Nasazovali jsme například software Navision do všech BMW dealerství v České republice a na Slovensku, to samé s Mercedesem. Následně jsem pokračoval v tom samém, ale v nadnárodních projektech: pracovali jsme pro japonskou společnost Konica-Minolta, implementovali jsme jednotné softwarové řešení pro Evropu, Čínu a Japonsko. Musím říci, že tato práce mi dala velmi mnoho. Bylo mi dáno vést dlouhé rozhovory s japonskými a čínskými kolegy a podívat se na svět jejich očima. Nesu si v sobě řadu nezapomenutelných zážitků. Kdo zažije okamžik, kdy s japonským a čínským kolegou přicházíme na jednom čínském náměstí ke světovým hodinám, které každou vteřinu aktualizují počet obyvatel na planetě Zemi, chvíli na to koukáme a pak se japonský kolega otočí na toho čínského a povídá: „Za to můžete vy!“ A Číňan mu vyčítavě odpoví: „Ale já za nic nemůžu! Řekni mi, co mám dělat!“

Tak to je vtipné. Jak tedy vidíte postavení Česka nebo Evropy v porovnání s Japonskem a Čínou?

V Evropě je toho pořád strašně moc, co funguje. Vlastně je Evropa pořád skvělá. Proč? Máme zde tisíciletou historii, minimálně tisíc let se naši předkové o něco starali a opravdu něco vybudovali. Stačí zapíchnout kružítko do místa, kde stojíme, a podívat se, kolik zámků a hradů najdeme v okruhu například třiceti kilometrů. Co mi dělá starosti, to je současný trend Evropy, který pozoruji už zhruba dvacet let. Tento trend musím bohužel nazvat degenerativním.

Lidi si zvykli, že toho většinu dostanou zadarmo. A odnaučili se pracovat. Vlastně se odnaučili chtít něco víc než plné břicho. A tady začínáme velmi prohrávat právě zejména s Asií. Ale těch problémů zde máme mnohem více.

Myslíte, že EU někdy dokáže Asii porazit, když stále hovoří o svých globálních ambicích?

Tady nejde o to, někoho porážet. Měli bychom si uvědomit, že jsme Slované. A Slované jsou trochu jako Keltové nebo jako indiáni: nikdy nebyli výbojní, tedy kromě nějakých pohraničních šarvátek anebo obranných válek. Žili na svém území hodně v souladu s přírodou a většinou rozumně vycházeli se svým okolím. Nechtěli své sousedy ovládnout – na rozdíl například od Anglosasů – anebo z nich dokonce vyrábět otroky.

Co tedy potřebuje podle vás Česká republika?

Myslím si, že se musíme pokusit vrátit společnost zhruba do období těsně po sametové revoluci. Musíme lidem a věcem dát opět směr a místo, které zasluhují. Děti musejí – alespoň částečně – opustit telefony, tablety, počítačové hry a prodejny rychlého občerstvení a musejí si uvědomit, že rodiče jim dali život, a musejí být rodičům vděčné.

Víte, rodiče z přirozenosti udělají pro své děti cokoliv, ale naopak to neplatí. Ženy si musejí uvědomit, že není smyslem jejich životů dosáhnout lepších profesních úspěchů než muži, ale postarat se o rodinu a řádně vychovat děti. Mají k tomu dnes opravdu ideální podmínky, pokud chtějí.

Porodnictví a celé zdravotnictví je na vysoké úrovni. Věcí a nejrůznějších pomůcek pro děti je tolik, že oči přecházejí. Tak na co ženy čekají? V tomto mají například jasno Ukrajinky, které byly vychovány ve východoslovanském světě, kde jsou tyto věci dosud normální.

Tím nechci říci, že bych chtěl ženy jakkoliv blokovat – když nějaká disponovaná žena cítí, že by měla být třeba výzkumnicí v oboru chemie nebo lékařství, ať to dělá! Ale kdo bude rodit děti, když se všechny ženy budou snažit trumfnout své muže? Podívejte se na statistiku: loni se narodilo o 10 % méně dětí než předloni.

Pokud to takto půjde dál, naše kultura se vypaří za pár desetiletí. A co pozoruji celý život: nejšťastnější jsou ženy (ale i muži), které mají fungující rodinu. To se nedá překonat ničím.

Vidím, že s ženami máte jasno. A máte jasno ohledně mužů a jejich spokojenosti?

Jasno – abyste mě nějak nechytal za slovo (smích). Každý člověk je originál a měl by mít jasno v tom, proč je na světě a co by zde chtěl a měl dělat. Protože když prožije život dobře, bude se mu z něj i spokojeně odcházet a tento svůj dobrý (anebo bohužel naopak špatný pocit) si vezme na věčnost.

Myslím si, že pořád platí, že muž by měl postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Toto je tisíc let starý obraz, který je ovšem dosud platný, pokud se mu rozumí. Když to vezmu odzadu: muž by se měl postarat o rodinu – aby rodina měla co jíst, aby se rozvíjela. Tedy musí i postavit dům, aby měla rodina kde bydlet. Ano, dnes to má svým způsobem jednodušší, pokud má peníze na hypotéku – nemusí dům stavět, stačí si jej koupit.

A když má syna, má následníka, který převezme jeho práci.

A jsme u zasazeného stromu. Já tomu rozumím tak, že muž si musí zvolit obor, kde je dobrý a kde přináší nejvíce přidané hodnoty pro společnost, a tím i pro sebe. A v tomto oboru se celý život přirozeně rozvíjet. Když má vedle sebe syna, přirozeně touží mu předat, co se v životě naučil. A když pak má vedle sebe dceru, dodá mu to obrovskou radost, protože tato dcera bývá často velmi podobná ženě, kterou si zvolil a kterou má rád. A teď vedle něj vyrůstá do krásy nová žena, která je z něj i z jeho milované ženy.

A abych nezapomněl: když už má rodinu, měl by zapomenout na jiné ženy. Pokud si zvolil ženu, která mu dala děti a která je schopna ho celý život inspirovat a pomáhat mu, přirozeně nemá důvod hledat jiné ženy. Takto já vidím přirozenost, která je ovšem dnes strašlivým způsobem pokřivena, a to z mnoha důvodů. Kupříkladu vztah muže a ženy je zdeformován – kromě již zmíněné, podle mého velmi přehnané snahy systému ženy „přeformátovat“ na mužskou podobu i všeobjímající erotikou, která na nás vyskakuje ze všech koutů a reklam.

Zde je například krásný důkaz obrovského pokrytectví naší doby, která se snaží uměle smazávat přirozené rozdíly mezi muži a ženami a likvidovat jejich přirozené životní role. Ať už je to propagace LGBT nebo různé programy pro ženy, které mají srovnat jejich plat s muži ve specificky mužském oboru. To, že například modelky vydělávají v průměru třikrát více než jejich mužští kolegové, však nikoho z vládnoucí elity nezajímá.

Už jsme téměř vyčerpali časový rámec našeho rozhovoru. A to jsme se ještě téměř nedostali k vašemu volebnímu programu!

Já myslím, že jsme se k němu vlastně již hodně dostali. Protože praxe vyplývá vždy z teorie, a tedy jsme nejprve probrali – alespoň letem světem – mé životní postoje, které bych rád rozvíjel v Evropském parlamentu, budu-li zvolen.

Dobře, tak si pojďme říci, zda věříte, že jako jeden europoslanec z více než šesti set můžete něco změnit?

No tak asi nedosáhnu toho, že se planeta začne otáčet na druhou stranu. Ale budu-li europoslancem, můžu hodně věcem pomáhat, můžu poukazovat na problémy, můžu o problémech mluvit a motivovat další lidi k nějaké rozumné snaze.

To je hezké, ale moc si to nedovedu představit. Jak si to představujete prakticky?

Podívejte se, můžu pomoci věcem, které jsou u nás špatně, a můžu je alespoň trochu někam tlačit. Máme zde více než milion lidí v dluhové pasti. Co to znamená? Některé zákony se nepovedly, a tak zde máme skupiny bohatých lichvářů, kteří drží v tzv. šedé zóně statisíce lidí, kteří by v šedé zóně být neměli, a stát by měl disponovat prostředky, jak je vrátit do normálního života.

Teď úplně nechápu, jaké prostředky státu máte na mysli...

Někdo si – v dobré víře – vzal půjčku u nebankovní instituce, všichni nějaká jména z tohoto oboru známe. Měl představu, že je to jen na měsíc, protože mu kamarád vrátí půjčku, a kamarád z hospody s ním tuto půjčku za danou finanční instituci podepsal a říkal, že „je to v pohodě“. Jenže kamarád, který měl vrátit půjčku, se zabil na motorce a půjčku nevrátil.

Dotyčný chudák jeden, druhý, třetí měsíc zaplatil vysokou splátku úvěru, ale další již nesplatil, protože mu přišlo vyúčtování elektřiny a neplánovaně musel zaplatit dvacet tisíc korun. Nebankovní finanční instituce mu v tu chvíli kromě splátky napařila i vysokou pokutu – a daný chudák se už začíná propadat.

A co je na dně? Nakrmí se tlustí exekutoři, státní úředníci na soudu a – hlavně – ona nebankovní instituce, která dosáhne toho, že se dotyčnému exekuuje celý jeho plat kromě existenčního minima, ze kterého se ovšem existovat nedá. Tím si z dotyčného udělá doživotní dojnou krávu, protože dotyčný zpravidla až do smrti této nebankovní instituci něco platí.

Dotyčný chudák je tak demotivovaný, že postupně přestává pracovat. Pak ho vyhodí z bytu, protože na něj v režimu existenčního minima už nemá… a je na ulici. Tedy blízko drog a zločinu. Pokud má například vedle sebe slušnou ženu nebo dobrého kamaráda, přesune se často do „šedé zóny“, tedy pracuje na živnostenský list někoho jiného a ten mu dává peníze, které někde vydělá.

To ovšem taky není žádná výhra, protože tato „dobrá žena nebo dobrý kamarád“ jsou vlastně spolupachatelé trestného činu, což jim časem začne vadit. Tedy, chtějí se dané situace nějak „zbavit“. Jaké to má konce, si jistě dovedete představit.

Já úplně nevím, jak tomuto může pomoci europoslanec...

No tak asi bych začal například se specializovaným webem, který by se touto problematikou zabýval. Byla by zde srozumitelně a hlavně pravdivě vyložena stávající legislativa a stávající praxe. Jako europoslanec budu mít hodně dveří otevřených a většina organizací se se mnou prostě bavit bude, i když se jim moc chtít nebude. Dobře vím, že není správné hned všem zadluženým odpustit jejich dluhy a legislativně toto legalizovat. Stejně tak ale vím, že není normální mít ve společnosti každého desátého člověka v režimu dluhové pasti, kdy mu již nemůže legálně pomoci ani jeho rodina. Volební období europoslance je však dostatečně dlouhé na to, aby se něco v této věci udělat dalo.