Hlavním heslem hnutí Trikolóra, součásti vaší koalice, je „braňme normální svět“. Myslíte si, že tento „normální svět“ je v ohrožení? A co případně dělat pro jeho obranu?

„Normální“ je svět, v němž mají lidé osobní a ekonomickou svobodu, mohou volně nakládat se svým majetkem a mohou podnikat bez neustálého šikanování byrokratického státu. „Normální“ je i svět, v němž je základem státu rodina tvořená mužem, ženou a jejich dětmi. Tento svět je v současnosti ohrožen. Nejvýraznější útok proti němu vedou progresivisté zpochybňující pod pláštíkem ochrany nejrůznějších sexuálních menšin biologický a společenský význam tradiční rodiny.

Odlišná sexuální orientace nesmí být důvodem k jakékoli perzekuci, předmětem státem podporované propagace však může být pouze tradiční rodina. Útokem proti „normálnímu světu“ jsou však i nesmyslná nařízení vyplývající z nepochopení ekologických principů aplikovaných v politické praxi. Důsledky absurdně pojatého ekologického myšlení vidíme v energetice, v silniční dopravě, ve stavebnictví atd. Jedinou účinnou obranou „normálního světa“ je podpora politických subjektů, pro které je tato obrana programovou samozřejmostí a které nechtějí vyměnit svobodu našich občanů za „zlatou klec“ sociálních jistot. Dovoluji si ještě upozornit, že z hlediska volebního zákona nejsme koalice nýbrž jednotná politická formace Trikolóra Svobodní Soukromníci.

Vy sám jste na zahájení kampaně hovořil o potřebě výchovy mládeže k národní hrdosti. Když se toto vysloví, mnozí to paušálně odsoudí s odkazy na podobné akce v Číně, Severní Koreji nebo podobných zemích. Jak by to podle vašich představ mělo vypadat?

Národ není sprosté slovo. Národní idea je nejúčinnějším „tmelem“ zajišťujícím dlouhodobou stabilitu většiny státních útvarů. Ve prospěch národa a vlasti jsou mnozí lidé ochotni pracovat bez nároku na odměnu, obětovat svůj majetek a ve chvílích fatálního ohrožení i svůj život. Bez národní soudržnosti se společnost stane souborem izolovaných jednotlivců (v lepším případě rodin) řídících se pouze svými okamžitými konzumními potřebami.

Nacionalismus (ani tohoto slova se nebojím) je ryze pozitivním rysem, pokud nepřeroste v dehonestaci jiných národů a v útoky proti nim. Český nacionalismus do této polohy nikdy nesklouzl. Vědomí národní hrdosti by mělo být předáváno z generace na generaci v rodinách. Neméně důležitou roli zde hraje samozřejmě i škola, která by měla mladým lidem vštěpovat povědomí o tisícileté kontinuitě české státnosti.

Důležitá je i kvalita výuky českého jazyka, čímž nijak nepopírám význam znalosti cizích jazyků pro efektivní mezinárodní komunikaci. Čeština je jednou z nejdokonalejších řečí na světě, bohatstvím své slovní zásoby a schopností vyjádřit jemné významové odstíny předčí všechny světové jazyky. Určitý úpadek její úrovně v mluvené i psané formě prezentovaný ve veřejném prostoru (týká se to i některých publicistů) by měl být pro nás varovným signálem. Význam národní ideje dokumentuje i příklad zemí uvedených v otázce. Obě tyto země se přes propastný rozdíl ve své současné společensko-ekonomické situaci hlásí ke stejné výchozí ideologii, k marxismu-leninismu. Ten ve své původní podobě význam národních společenství popíral a předpovídal jejich postupný zánik, vzýval ideu tzv. proletářského internacionalismu. Pokud chtěli současní asijští vyznavači Marxe a Lenina udržet alespoň zdání životaschopnosti této zrůdné ideologie, museli do ní zakomponovat národní ideu.