Vzpomenete si na to, co jste dělal a kde jste byl v pátek 17. listopadu 1989?
           
Poměrně jasně. Přes den jsem byl v práci v Ústavu prognózování a odpoledne jsem jel domů. Rodiče byli na chatě a těšil jsem se, že si se ženou a se psem konečně užijeme poklidného víkendu. V poledne jsem sice v menze VŠE viděl pozvánku na shromáždění na Albertově u příležitosti výročí Mezinárodního dne studentů a událostí z roku 1939, ale bylo to avizované jako akce vysokoškolského SSM v Praze.
     
Nenapadlo mne, že by z této oficiality mohlo vzejít to, co se pak odehrálo na Národní třídě. Tehdy se šuškalo, že se něco bude v Praze zase dít, ale očekávalo se to na neoficiální akci, nejspíš v Den lidských práv 10. prosince. Když jsme pozdě večer uslyšeli na Svobodné Evropě, co se stalo, byli jsme překvapeni, a jakmile začaly přicházet první reakce na údajnou smrt studenta, bylo zřejmé, že to bude vážnější.
     
Také hned po víkendu jsme s mladými pracovníky našeho ústavu vydali prohlášení odsuzující násilný zákrok proti pokojné studentské demonstraci, podpořili všechny demokratické formy odporu a vyslovili se za urychlené změny ve vedení strany a státu. Když na našem pracovním úseku  vzniklo něco jako revoluční výbor, pověřili mne být mluvčím ve vztahu k vznikajícímu Občanskému fóru, k stranickým a dalším oficiálním strukturám.
      
Podstatné věci se už ale odehrávaly jinde. Pikantní byla mimochodem hra na Občanské fórum na půdě některých centrálních orgánů. Prostřednictvím svého kontaktu na „Kruh nezávislé inteligence“ jsem začal aspoň obcházet stávkující studenty na vysokých školách, kteří si postupně začali organizovat různé přednášky o možnostech dalšího politického a hospodářského vývoje.

Do KSČ jste vstoupil v lednu 1989 a coby čerstvý komunista jste se přesto zapojoval do protestního hnutí v roce 1989 od Palachova týdne až po zmiňovaný 17. listopad. Údajně vás dokonce na Václavském náměstí zatkli. To jste byl takový provokatér? Hrozilo vám případně nějaké stíhání?

V té době byla pro členství v KSČ dvouletá kandidátská lhůta, takže jsem se stal čekatelem na členství již v roce 1987, tedy v časech, kdy se naplno v SSSR rozjížděla perestrojka a i v tehdejším Československu se poprvé od roku 1968 oficiálně otevírala témata potřebných změn. V té době byla řada komunistů, již se snažili aktivně diskutovat změny a byli nespokojeni se strnulostí, kterou předvádělo tehdejší vedení země. 
     
Lidé v těch časech volali především po demokratizaci a ta předpokládala svobodný dialog. Ten však nebyl připouštěn. A tak bylo věcí normálního občanského postoje, že když se na náměstích volalo po takovém dialogu, jako například během takzvaného Palachova týdne, tak se tam mezi lidmi objevovali i někteří komunisté, kteří byli nespokojeni se zacementovanou situací i ve vlastní straně. 
    
Když jsem jako čerstvý člen KSČ v únoru 1989 polemizoval na členské schůzi s provoláním předsednictva ÚV KSČ k 41. výročí Února, které ztotožňovalo lidi na ulicích pokojně volající po demokracii s asociály a rozvraceči, tvrdě jsem narazil i tam. A když jsem později přinesl podpisové archy k iniciativě vědeckých pracovníků oslovující ve věci dialogu a propuštění zatčeného premiéra Adamce, tak to skončilo místo diskuze nad obsahem mým prvním výslechem StB.
     
To mé zatčení v sobotu 28. října 1989, o kterém nedávno informovala TV Prima, bylo už jen logickým důsledkem. Nešlo o nic hrdinského, zastrašování už moc nezabíralo a účastnit se podobných akcí začínalo být běžné. Podobné akce jsem tedy navštěvovat nepřestal a po zátahu na Václavském náměstí v den státního svátku jsem skončil na cele předběžného zadržení na 48 hodin v pankrácké věznici. V pondělí mne pustili, a protože to za pár dní prasklo celé, tak to žádné dozvuky už ani nemělo.

• Seriál ParlamentníchListů.cz k 25 letům od listopadu 1989
  
  

Je ale paradoxem, že jste v té době pracoval v Prognostickém ústavu. Zafungoval tento fakt nějak na příslušníky SNB?
           
Ano, pracoval jsem už pátý rok v Ústavu prognózování ČR, což byla česká pobočka Prognostického ústavu ČAV řízeného prof. Valtrem Komárkem. Bylo to výběrové pracoviště a samozřejmě, že po mém zadržení u výslechu zjistili jak tento fakt, tak i to, že jsem členem strany. Také to zanesli do příslušných protokolů. Ale odseděl jsem si plných 48 hodin. Také po mém propuštění věděli již o mém zadržení jak mí nadřízení, tak i ve stranické organizaci. Ale jak jsem řekl, následný vývoj byl tak rychlý, že to žádné dozvuky nemělo. Ani nevím a nezajímalo mne to, kde skončil můj spis, který pochopitelně policejní orgány z té doby měly. Fascinovat se tím, kdo na mě donášel a co o mně hlásili různí informátoři, mě nikdy nepřitahovalo. V podstatě tahle drobná příhoda jen dokresluje absurdnost tehdejších dnů a zmatené chování představitelů moci.

V Prognosťáku, jak se mu lidově říkalo, působilo hodně známých jmen – kupříkladu Václav Klaus, Miloš Zeman, Vladimír Dlouhý či Karel Dyba. Setkával jste se běžně s těmito lidmi?
       
Na prognóze vývoje společnosti do roku 2010 pracovalo od roku 1983  poměrně hodně lidí různých odborností, a to jak přímo pod prof. Komárkem, tak i na české a slovenské pobočce. Zaměstnáni tam byli lidé i s kádrově problematickou minulostí, kteří ale svým nekonvečním myšlením a kontakty mohli být přínosem. Byli tam lidé, kteří měli i negativní zkušenosti s režimem, stejně jako lidé s vazbou na  zpravodajské služby. Pohybovali se tam převážně lidé zejména ze společenských věd a podléhalo to nomenklaturnímu režimu. Věda má také nějaké své sociální prostředí, a zde bylo značně svobodné, to byl základ. Pochopitelně, že jsme se pracovně potkávali, každý podle svého zařazení. Ale uvědomte si, že jsem sem nastoupil hned po škole a jako vědecký pracovník jsem tehdy vlastně začínal. Takže i když jsem měl k někomu blíž  a k někomu dál, hlavně jsem si rozuměl se svými vrstevníky. K těm mladším patřil na federálním ústavu například Jan Mládek a v české pobočce Pavel Mertlík.

Rozhodně to byla zajímavá zkušenost a příležitost k zajímavým kontaktům. Jen vás musím trochu opravit. Například Miloš Zeman  se prognostice věnoval, ale nebyl zaměstnán  přímo v ústavu. Některá  po listopadu známá jména byla také zaměstnána v Ekonomickém ústavu ČSAV. Řada diskuzí byla organizována i na půdě České vědeckotechnické společnosti. A Václav Klaus přišel až později ze Státní banky československé. Po ukončení ústavu v roce 1991 jsem pak krátce pracoval v Ústavu hospodářské politiky, který spadal pod ministerstvo řízené Karlem Dybou. Pak už jsem ale následoval kolegu Ransdorfa do KSČM.