Tento rozhovor vychází o půlnoci. Úvodní otázka tedy je - co obvykle děláte v tomto čase?

Vaším dlouholetým tématem je mimo jiné Tibet. Takže předpokládám, že patříte ke kritikům výroku ministra Zaorálka během jeho nedávné návštěvy Číny, kde prohlásil, že Česko uznává územní celistvost Číny včetně Tibetu?

Považuji to za největší selhání české diplomacie po roce 1989. Identita České republiky je podle mého názoru postavena na vnímání naší země jako principiálního ochránce lidských práv ve světě. Tenhle obraz vtiskl České republice Václav Havel. Takto jsme byli až do současnosti světovým společenstvím vnímáni. Když jste se zeptal ve světě lidí, jestli znají Českou republiku, převažující odpověď těch, kteří o ní věděli, byla: Václav Havel a propojení s lidskými právy. Jestli tedy bylo něco, čím jsme byli zajímaví, tak to byla skutečnost, že jsme zvolili jako prezidenta disidenta, který tohle zakomponoval do naší zahraniční politiky. Až do současnosti na nás byl v tomto spoleh. Byli jsme pro mnohé inspirací právě tím, že se nám podařilo „položit na záda” komunistický režim a přejít k demokracii. Toto jsem slyšel všude ve světě. A teď ministr zahraničí velmi pragmaticky cynickým způsobem nám tuto hodnotu vzal.

Zastánci Zaorálka – třeba jeho spolustraník Zdeněk Škromach - argumentují tak, že se přeci nic nezměnilo. Že Česká republika vždy uznávala integritu Číny a nikdy nehovořila o samostatnosti Tibetu...

Ani dalajlama či tibetská exilová vláda nehovoří o osamostatnění Tibetu. Chtějí autonomii, ale skutečnou autonomii, tedy aby Čína dodržovala vlastní ústavu, která jim tuto autonomii – zatím bohužel jen formálně - garantuje. Chtějí vlastní samosprávu, aby mohli rozvíjet svoji kulturu a své náboženství. Po formální stránce věci se skutečně nic nezměnilo. Ale zahraniční politiku netvoří jen věci formální, ale i neformální. A Česko svojí neformální podporou Tibetu bylo možná vůbec nejaktivnější zemí na světě. Vždyť Václav Havel byl prvním prezidentem, který pozval oficiálně dalajlamu na návštěvu. A tím to celé spustil, teprve pak začal dalajlama dostávat další pozvání – včetně pozvání do Bílého domu či Berlína. Mezi Tibeťany a občany České republiky vznikla velmi úzká vazba, daná nejen osobním vztahem Václava Havla s Jeho Svatostí dalajlamou, ale také proto, že máme v mnohém podobné zkušenosti s totalitou. Těch paralel je celá řada. Oni mají exilovou vládu v Indii, my jsme měli v Londýně. U nich se upalují Tibeťané, kteří chtěli poslat světu vzkaz – postavte se za nás, chceme žít svobodně… A my máme zkušenost s Janem Palachem a Janem Zajícem, sebeupálenými na protest proti okupaci a normalizačnímu ohýbání páteří v roce 1969. Kdo jiný než Česká republika by proto měl tomuto typu zoufalých vzkazů rozumět? Až doposud jsme vystupovali otevřeně proti porušování lidských práv v Tibetu. Dalajlama byl mnohokrát v Praze, na konci roku 2009 byl parlamentní Skupinou přátel Tibetu pozván do Poslanecké sněmovny. Radnice, školy i lidé z oken svých bytů vyvěšují pro připomenutí Dne Tibetu 10. 3. tibetské vlajky. Ten vztah je velmi úzký. Česko drželo tento principiální postoj a bylo vnímáno jako země, která podporuje dodržování lidských práv. Ve sněmovně bylo přijato stále platné usnesení, které zavazuje poslance, aby při setkání se zástupci čínské vlády zmínili téma ochrany lidských práv. A najednou, Sobotka se Zaorálkem se rozhodli zničit samu podstatu naší identity. Zaorálek podepsal dohodu, kterou mu předložili zástupci čínské vlády, ve které veřejně odmítl tibetskou exilovou vládu a použil termín, že se „nebudeme vměšovat do vnitřních záležitostí Číny” – tohle sousloví používali komunisté, když nechtěli, aby jim svět nahlížel do jejich totalitních praktik. Jde o naprosto zásadní selhání, totální diplomatický úlet.