Brzy oslavíme pětadvacáté výročí sametové revoluce. Jste spokojena s polistopadovým vývojem, nebo jste si to představovala jinak?
Já jsem neměla žádné konkrétní představy. Měla jsem jedinou tužbu, abychom byli svobodní, mohli žít v normální zemi, která má stejné parametry, jako mělo sousední Rakousko nebo tehdy ještě západní Německo, což se stalo. Pokud jde o míru demokracie, nijak nezaostáváme, svoboda je tady také dosažena ve velké míře, takže já jsem spokojena. To, že politický provoz potom přináší fáze, kdy se mi zdá, že to tady šlape lépe, tak, jak si představuji, a někdy hůř, beru jako běžnou normální věc.
Názory dalších osobností, které ParlamentníListy.cz vyzvaly k bilanci 25 let od sametové revoluce, najdete ZDE
Jmenovala jste tu nejpodstatnější změnu, k níž došlo, a to je svoboda a demokracie. Ale je něco, co považujete za negativní, co jsme si třeba mohli odpustit, čeho jsme se měli vyvarovat? Nebo bylo logické, že nová demokracie si musela prodělat různé dětské nemoci?
Já nevím, čeho jsme se měli vyvarovat. Vzhledem k tomu, že za první republiky, na kterou se velmi často odkazujeme, byla první fáze demokratického vývoje, trvala dvacet let, než přišel fašismus a hned po něm komunismus, takže ty kořeny, ať vědomí demokracie, osobní svobody, ale též odpovědnosti za sebe, za svou rodinu, za své okolí, za své město v nás tak hluboko zapuštěny nebyly. A všechno, co prožíváme v pětadvaceti letech od listopadu 1989, je jen nějaký stupeň zrání společnosti. Myslím, že překročit žádnou fázi nejde. I kdybychom si přáli, abychom fungovali lépe, než fungujeme teď, nevím, jestli toho bylo možné dosáhnout vzhledem k té krátké demokratické tradici, kterou máme.
V této souvislosti se často hovoří také o tom, že se česká společnost nedostatečně vypořádala s komunistickou minulostí. Myslíte si, že měli politici na počátku devadesátých let postupovat jinak, nebo by to na polistopadový vývoj nemělo podstatný vliv?
Myslím si, že tehdy asi na tak razantní postoj proti minulému režimu bylo určitě příznivější klima než dnes. Ale zase na druhou stranu, když se podívám na Německo, oni se také dlouho – několik desetiletí – vypořádávali s totalitou, ale je pravda, že přiznali sobě i světu, že žili v naprosto tragickém systému, který způsobil utrpění většině světa, omlouvali se za to opakovaně, a myslím, že dodnes to trauma v německé společnosti je. Mám dojem, že my se na svoji komunistickou totalitní minulost nedíváme s takovým opovržením, s jakým se německá většinová společnost dívá na svoji totalitní fašistickou minulost, a to mne mrzí.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová