Na šest míst v Radě ČT se sešlo 90 přihlášek. Čím si vysvětlujete rekordní zájem o členství v mediálních radách obecně?

Ten zájem je v celku pochopitelný a je daný současnou vyostřenou situací kolem veřejnoprávních médií, kdy mezi sebou diskutují dva znepřátelené tábory. Na jedné straně stojí skupina těch, kteří mají pocit, že Česká televize, potažmo Český rozhlas, jsou takzvaně jejich a že oni mají jakési svaté, morální právo si toto svoje domnělé vlastnictví bránit proti těm, kteří už mají dlouhou dobu zcela správný pocit, že veřejnoprávní média svou funkci neplní zrovna valně.

Ti první se proto zoufale snaží udržet status quo, ti druzí se naopak snaží, vpustit do veřejnoprávní zatuchlosti trochu čerstvého vzduchu. Zda a jak moc se to podaří, o tom již brzy rozhodnou zákonodárci. Ale nedělejme si žádné iluze: jakékoli výrazné změny k lepšímu se stejně nedočkáme. Už v době takzvané krize v České televizi se jasně ukázalo, že toto médium je vlastně takový stát ve státě. A je jasné i to, že když to situace vyžaduje – rozuměj, když jsou ohroženy zájmy určitých lidí z televize – jsou pracovníci tohoto média ochotní udělat si z televize i z diváků svá rukojmí.

Napravit tento stav by vyžadovalo zatraceně velkou politickou odvahu, kterou ovšem zatím nikde nevidím.

Pod drobnohled se dostala zejména ekonomka Hana Lipovská, kterou nominovala Česká biskupská konference. Lipovská je terčem kritiky proto, že dříve pro ParlamentníListy.cz uvedla, že nechápe smysl existence veřejnoprávních médií: „Nerozumím smyslu existence veřejnoprávních médií. Zárukou nestrannosti či svobody slova nejsou – rozhlas přece existoval i během německé okupace, televize vesele sloužila komunistickému režimu,“ řekla. Souhlasíte s tímto výrokem, nebo je s ním nějaký problém?

Pokusím se na otázku smyslu, existence a nestrannosti ČT a ČRo odpovědět trochu jinak. My máme stále pocit, že Česká televize nebo Český rozhlas jsou média, jejichž smyslem je informovat. To je ale ten největší a nejfatálnější omyl. Já jako člověk, který v Českém rozhlasu kratičce působil jako komentátor, jsem během této krátké epizody pochopila jednu klíčovou věc: tyto instituce ve skutečnosti nikoho informovat nemají – o to tady ani v nejmenším nejde.

Jejich cílem je vytvářet a udržovat jakýsi mikrovesmír pro partu bývalých politiků a intelektuálů, v němž se tito lidé mohou navzájem přesvědčovat, že ten jejich ideový svět ještě stále existuje. Že oni drží otěže vývoje pevně ve svých rukách, že oni jsou těmi vyvolenými nositeli té jediné pravdy. A tento svět musí udržovat tím silněji, čím silněji jim okolí dává najevo, že onen mikrovesmír už existuje fakt jen v jejich hlavách. Proto jsou také do veřejnoprávních médií zváni stále ti samí hosté z toho stejného názorového spektra, zatímco jejich oponentům se prostor zásadně nedává. Přece když chcete udržet zdání, že ten jediný správný názor máte vy, tak si nepozvete do studia někoho, kdo vám z této idylické představy udělá svými argumenty kůlničku na dříví.