Zažil jste všechny státní útvary, jimiž naše země od vzniku Československa prošla. Pamatujete si období první republiky?

Rok vzniku Československa 1918 a rok mého narození 1929 dělí „pouhých“ jedenáct let. Takže můžu říct, že jsem zažil významnou část naší stoleté historie a řadu věcí si ještě pamatuji. Je to dáno tím, že v naší rodině jsme se k mnoha věcem vraceli, a také tím, že mám fotografickou paměť. Naše rodina byla zasažena všemi historickými etapami od zrodu našeho státu, třicátými léty, 38. rokem, válkou, padesátými léty, osmašedesátým rokem, dobou normalizace. Prožili jsme to, milovali jsme svou vlast a já jsem na ni dodnes hrdý.

Měli jsme život naší rodiny zachycený na fotkách, a i když se během různých historických a politických zvratů a častým stěhováním spousta těch alb někde ztratila, tak mám ty fotky pořád zafixované, jak jsem je v těch albech viděl. Takže si pamatuji i věci, kdy mi bylo pět nebo deset let i díky těm fotografiím. Na škole za první republiky jsme oslavovali Masarykovy narozeniny a dodnes si pamatuji začátek básničky, kterou jsme se v první třídě učili, a ta zněla: „Dnes všechny děti slavný den světí, do Prahy přáníčka se srdcem letí.“

Připomínáme si sto let od vzniku republiky. Je vůbec co slavit, když Československo už neexistuje, a nynější republika – citujme hlas lidu – je rozkradená a rozprodaná?

Stále se cítím být Čechoslovákem a hrdým Čechem. Jsem hrdý na to, že samostatný stát Čechů a Slováků vznikl, že se léta udržel s různými historickými zvraty. Nedávno jsem byl na jubilejním strojírenském veletrhu v Brně a tam zaznělo z úst představitelů obou států, českého i slovenského premiéra, i představitelů velkých průmyslových podniků, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou báječné, že v mnoha věcech postupujeme společně a cítíme tu sounáležitost. Připomněli jsme si, že za první republiky jsme patřili mezi deset nejprůmyslovějších zemí světa, konkrétně jsme se dělili o sedmou a osmou příčku.

Myslím, že i ta mladší generace to tak začíná vnímat, že ten vztah není jenom politicko-obchodní, ale že tu sounáležitost Češi i Slováci opět cítí. Za minulých ér jsem často spolupracoval se slovenskými partnery, techniky i šéfy firem, nikdy jsem ani nevnímal, že oni mluví slovensky a já česky. Rozuměli jsme si. I když se dnes jedná o dva samostatné státy, tak ty vztahy se znovu upevňují. I na slovenské straně jsem to cítil tak, že je skutečně co slavit.

I když za Západem v životní úrovni pořád zaostáváme, máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Jak se lidem u nás žije?

To zaostávání za Západem nijak neprožívám a nepociťuji. Záleží, jaké hodnoty kdo upřednostňuje, co si kdo pod bohatostí života představuje. Když si vezmu, k jakým hospodářským zvratům u nás došlo po roce 1990, tak si myslím, že je to skoro zázrak, jak dnes prosperujeme a jak si většina společnosti žije. Otázka je, jestli úroveň společnosti spočívá v tom, jestli mají lidé levnější, nebo dražší auta, lepší vybavenost domácností. V současné době si nemáme moc na co stěžovat. Jestli má průměrný obyvatel na Západě lepší auto, lepší televizor nebo jestli si může dopřát víc masa, může si dovolit luxusnější dovolenou, to ano, ale jinak v tom nevidím zas až takový rozdíl.

Ale ještě k té bohatosti či chudobě. Jako celek nejsme chudí, ale statisticky to známe: Když u stolu jeden sní celé kuře a druhý nic, statisticky oba zkonzumovali půlku kuřete. Na jedné straně obrovské zisky některých společností, často odplývající ze země, dále enormní příjmy jednoho procenta obyvatel a na druhé straně příjmy zaměstnanců či zisky drobných podnikatelů. A existuje ještě střední třída? Dříve se říkalo základ státu. Pak další mezera – úroveň penzí až po existenci bezdomovců. Společnost má stále co řešit.