V úvodní otázce se politiků vždy ptáme, co budou dělat o půlnoci ze soboty na neděli. V tomto případě je to trochu mimořádné, protože v USA v té době budete mít šest hodin večer.

V tu dobu obvykle spím, ale dnes díky časovému posunu budu sedět na jednom vzdělávacím kursu.

V poslední době se mluví o aktivitě prezidenta Miloše Zemana a o tom, jestli se při svých krocích směrem k vládě a Poslanecké sněmovně pohybuje ještě v rámci Ústavy nebo už za hranou. Vy jste letos v lednu také kandidovala na prezidentku. Jak z této pozice hodnotíte prezidentovo počínání?

Prezident Zeman nedělá nic jiného než to, co v kampani sliboval. Využívá ústavního systému a všech pravomocí, které má k dispozici, a já jenom žasnu, že se tomu vůbec někdo diví. S politikem Milošem Zemanem žijeme v České republice už dvě desítky let a myslím si, že tvrdit, že jsme netušili, že se bude takto chovat, je vyloženě proti tomu, jak tohoto politika celé ty roky známe.

Miloš Zeman je nepochybně specifická osobnost. Ale kdybyste na jeho místě byla vy, jak byste se zachovala?

Já jsem se po celou dobu kampaně netajila, že bych využívala všech možností, které prezidentu Ústava dává, a také jsem se nikdy netajila názorem, že můžou nastat situace, kdy přímo zvolený prezident půjde proti celé politické reprezentaci. Prostě proto, že k tomu má mandát a Ústava mu to umožňuje.

Co byste tedy dělala, kdyby vám na Hrad přinesla pravice 101 podpisů?

To by nikdy nemohlo nastat. Opravdová pravice totiž momentálně žádných 101 poslanců nemá, a to, co si ve sněmovně říká pravice, to ve skutečnosti žádná pravice není.

Dobře, upřesním otázku tak, že by vám paní Němcová přinesla 101 podpisů poslanců z pravicovější části Poslanecké sněmovny. Akceptovala byste ji nebo byste také hledala nějaké jiné řešení?

V České republice mají neustále všichni plná ústa respektu k ústavním činitelům. Ale já si nemyslím, že se má s hlavou státu jednat tak, že se mu dvě hodiny před nějakým rozhodnutím zavolá a řekne - hele, já mám sto jedna podpisů. To považuji za vyjádření neúcty, a všichni, kteří mají plná ústa takzvaného „respektu“, by se v tuto chvíli měli chytnout za nos.

Výsledkem této krize byla Rusnokova vláda. Jak na vás její nástup zatím působí?

Je to nástup úřednické vlády. Žádné jiné adjektivum k tomu neumím přiřadit.

V té vládě se jako ministr financí objevil i Jan Fischer. A najednou se mu podařilo vyřešit své dluhy, které mu zbyly z prezidentské kampaně. Jak se na to díváte jako člověk, který také vedl prezidentskou kampaň a dokázal vše vypořádat řádně a ve stanoveném čase?

Tato otázka nabízí několik úhlů pohledu. První je ten, že ti, kteří před několika lety pana Fischera instalovali jako úřednického premiéra, na něj nyní plivou, což je pro mě naprosto nevídané a svým způsobem úsměvné.

Za druhé by si každý, kdo Jana Fischera kritizuje, měl přečíst zákon o přímé volbě prezidenta a měl by důsledně vyžadovat stanovenou zodpovědnost nejen od kandidátů, ale i od jejich volebního výboru anebo od těch, kteří to účetnictví měli kontrolovat. Měli by se podívat, kdo vlastně v tom případě porušil zákon, a až poté začít kritizovat.

Tím neříkám, že dluhy se nemají platit, to v žádném případě, ale úhlů pohledu na tento problém je mnohem víc. A navíc mně přijde trochu úsměvné Jana Fischera kritizovat právě za toto. Mnohem důležitější pro mě je, že za jeho vlády byl historicky největší deficit státního rozpočtu.

A když už jsme u toho, tak prezident republiky taky nezaplatil své dluhy z kampaně. Ale to je zkrátka realita, žádný plivanec, tak to v těch kampaních prostě bylo.