Pane profesore, jak se změnilo české zdravotnictví během posledních 30 let?

Změnilo se zcela zásadně. Tím, že se otevřely tzv. technologické záklopky, to znamená bariéra mezi Východem a Západem, dostávají se k nám léky a technologie, na něž bychom dříve rozhodně nedosáhli, nebo je nebylo možné kvůli technologické blokádě u nás ani vyvíjet. Do roku 1989 tu byly limitované dovozy léků či technologií. To už je nyní minulostí.

Přesto nezřídka slýcháme argumenty, že dříve bylo zdravotnictví zcela zdarma (krom 1 koruny za recept) a bylo lidem dostupnější…

Tak možná z pohledu té jedné koruny za recept to mohlo být líbivé, ale jinak reálný potenciál byl doslova mizerný.

Neříkám, že vše bylo úplně špatné, to vůbec ne, u nás byla medicína vždy na poměrně vysoké úrovni a to mluvím jak o lékařích, tak o ošetřovatelském personálů, ale dostupnost medicíny, tedy té vyspělé medicíny, byla skutečně zoufalá – a to i třeba pro komunistické potentáty, nejenom pro normální lidi.

Po roce 1989 se navíc otevřely i možnosti vzdělávání a nastoupila de facto nová, mladá generace lékařů, kteří měli ambice a chtěli dokázat, že něco umí, což vedlo k výraznému zlepšení edukace a kvalifikace lidských zdrojů v našem zdravotnictví.

Dnes můžeme s klidem říci, že kvalita naší medicíny je zcela srovnatelná (ne-li lepší) s velkou většinou zemí na západ od nás.

Jak byste vy sám charakterizoval práci dnešního pokrokového kardiologa?

Kardiolog je člověk, který neovládá chirurgické postupy (nebo jen minimálně), to je doménou kardiochirurgie a v tom je dost podstatný rozdíl. Dlouhou dobu byl vnímán kardiolog jako někdo, kdo umí poslechnout srdce fonendoskopem, přečíst EKG záznam a udělat třeba zátěžový test na bicyklu. Ale pak se k tomu málu začaly přidávat metody, které doslova změnily pohled na kardiologii jako specializaci a to byly zvláště echokardiografie – tedy vyšetření srdce ultrazvukem, katetrizační metody s použitím angiografie, implantace kardiostimulátorů a defibrilátorů.

A právě v poslední době díky stále vyspělejší technice se kardiologické - invazivní a kardiochirurgické metody vlastně pomalu sbližují, protože my jako kardiologové máme k dispozici takové technologie, které umožňují stejný výkon provést i nechirurgickou technikou.

Příkladem budiž třeba takzvaná implantabilní aortální chlopeň (TAVR). To je vlastně chlopeň prakticky tatáž chlopeň, kterou implantuje kardiochirurg, ale tato se zavádí pomocí katetru, a tak nahradí stávající zúženou chlopeň mezi levou komorou a aortou.

Tento zákrok jsme začali provádět cca od roku 2008-2009 a kdybyste se na to zeptal ještě před deseti, patnácti lety, tak by vám nikdo neřekl, že něco takového bude možné bez otevírání hrudníku a té velké chirurgie.