Některým lidem se nelíbí pohřeb se státními poctami pro Karla Gotta a tvrdí, že jde o glorifikaci režimního umělce a projev neonormalizace. Respekt píše, že kariéra Karla Gotta by nebyla „myslitelná v žádném jiném než v autoritativním režimu, který si udržuje kontrolu nad kulturním provozem“. Jak celou debatu vnímáte jako historik?

Je smutné, že se tato diskuse vede až u příležitosti úmrtí nějaké osobnosti, a teď, prosím, neznámkuji ani minus, ani plus. Naše společnost se stále nachází v procesu vyrovnávání se se svou totalitní minulostí, jejíž součástí, bohužel, je i dnešní politická realita. Až na nějaké výjimky – otevření archivů KSČ, archivů represivních složek včetně svazků Státní bezpečnosti, přijetí paměťové legislativy, vznik Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek a podobně – jsme se pohybovali víceméně po povrchu. Komunisté brzdili jakoukoliv diskusi, předháněli se v tom se sociální demokracií, později jim ještě sekundovali Zelení a někteří další.

Žádná polistopadová politická garnitura nebyla schopna vytvořit dostatečně robustní prostor pro opravdu svobodnou a nezávislou diskusi na základě tvrdých faktů a kvalifikovaných badatelských výstupů. Pokud jsou paměťové instituce bezzubé, veřejnost o nich nic neví a podstatě věci se vyhýbají, tak jsou podporovány finančně, dostávají granty a tak dále. Pokud začnou fungovat a berou své poslání vážně, všechny politické síly spjaté pupeční šňůrou s komunistickou érou se proti nim postaví a personálně či ideově je vytunelují – Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu po odvolání Václava Bendy, Ústav pro studium totalitních režimů po mém vynuceném odchodu z funkce a odvolání Daniela Hermana či Archiv bezpečnostních složek po odvolání Ladislava Bukovszkého.

Čím déle nějaký ředitel v čele paměťové instituce vydrží, tím více je to v našich podmínkách podezřelé, co vše za to musí obětovat a jaké kompromisy dělat. V důsledku toho neznáme dostatečně mocenskou strukturu a její změny v letech 1948 až 1989 – anebo velmi omezeně. Stejně tak dostatečně neznáme roli a zodpovědnost jednotlivých funkcionářů z nejvyšší komunistické nomenklatury – rozličnou zcela jistě pro oblasti státní či veřejné bezpečnosti a například kultury, dále vysokého stranického aparátu, represivních složek včetně příslušníků tajné policie, agenturní sítě ve všech jejích podobách, nižších stranických orgánů, řadových členů KSČ a i dalších převodových mocenských pák totalitního režimu, spolupracujících nečlenů strany a podobně. Faktem je, že ambivalentnost, a naopak symbiotičnost vztahu komunistického režimu a Karla Gotta byla zejména v normalizačním období ojedinělá a nepřehlédnutelná.

Necelý týden po mistru Gottovi zemřela herečka a disidentka Vlasta Chramostová. Vrchní ústavní soudce Pavel Rychetský ihned přispěchal s názorem, že pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to Chramostová. Jde o vyřizování účtů skrze zemřelé osobnosti? O čem to vypovídá?

Vypovídá to o zajímavé věci: pro Pavla Rychetského je přece jen důležitější a silnější předlistopadový vztah z disidentské komunity než vztah k Miloši Zemanovi jako člověku, který ho politicky, tak řečeno, udělal.

Europoslanec Jan Zahradil nadnesl důležitou myšlenku, že probíhající Gottovo posmrtné zbožšťování je součástí jakéhosi generálního společenského pardonu normalizačních let s tím, že podstatná část lidí si už žádné „vyrovnávání se s minulostí“ nepřeje. Podobně jako lidé nejsou zvědaví na stálé opakování minulosti premiéra Babiše a dávají najevo, že jim je jedno, kdo byl a nebyl komunista. Jak to vnímáte? Do jaké míry to skutečně vystihuje náladu ve společnosti?

Ano, souhlasím s dnešním v uvozovkách generálním společenským pardonem, který do naší společnosti naplno vnesl Miloš Zeman a rozvinul Andrej Babiš, jehož moc je dnes z podstatné části postavena na voličích snících nostalgicky svůj normalizační sen. Navenek to vypadá, že vyrovnání s minulostí si podstatná část občanů nepřeje, ale nemusí to být pravda. Ostatně jde o proces, který neovlivníme, který se děje, ať chceme, či nechceme. Každopádně máme právo na informace o naší totalitní minulosti, které jsme si těžce vybojovali, a je možná dokonce větší a důležitější než právo na informace o fungování současného postkomunistického demokratického systému. Čas od času chce prostě každý znát informace o své minulosti, anebo o minulosti osob ze svého okolí. Nedovedete si představit, kolikrát jsem už například v Poslanecké sněmovně odpovídal na otázku, zda byl Andrej Babiš opravdu agentem Státní bezpečnosti…