Je to právě pět let, co Angela Merkelová pozvala do Německa všechny uprchlíky. Co je podle vás to nejdůležitější, čím se podzim 2015 zapsal do historie?

Nechci hned u první otázky odvádět řeč jinam, ale na tyto dny připadá těch výročí více – na pátek připadlo 11. září, což je výročí pádu Mrakodrapů v New Yorku, kterýmžto dnem skončila optimistická doba postkomunistická. Světu bylo důrazně připomenuto, že pod pokličkou konce studené války a optimistických výhledů do budoucna jsou zde úplně jiné síly, hlásící se o slovo. Tehdy měl Západ, přesněji Spojené státy, jedinečnou šanci s politickým islámem zamést. Za Spojenými státy stál celý svět, včetně rivalů jako Ruska a Číny, a kupodivu i včetně řady zemí muslimských, třeba Turecka. Spojené státy ale namísto rozhodnosti a síly ukázaly lavírování a snahu o usmíření protivníka, kdysi se tomu postoji říkalo appeasement.

Pustily se do první ze sérií proxy válek – válek na jiném místě a s jiným protivníkem, než by dávalo smysl. Mám na mysli dobrodružství v Afghánistánu. Ve vysokých akademických, mediálních a obchodních kruzích se věci přestaly nazývat pravými jmény, čemuž napomohla předpřipravená atmosféra politické korektnosti. To vše se jako bumerang vrátilo do politického života Ameriky a dalších západních zemí. Namísto diskuse o problémech a krocích k jejich řešení jsme sledovali stínové divadlo polopravd a falše. Od útoků na mrakodrapy vedla přímá cesta ke zvolení muslimského napomáhače Baracka Obamy prezidentem jaderné supervelmoci, ale i k takzvanému arabskému jaru 2011 a ukrajinské krizi 2013. Západ definitivně ztratil tvář. Alespoň v očích čestných lidí.