Tak už jsem tady zase s tím špinavým prádlem. Nedalo mi, abych neparafrázoval klasiky a o Janu Werichovi jste psal. Nemáte nějaké hezké přirovnání k vývoji v České republice?

Například – nevím si s vámi rady hned zkraje. Víte už, že jsem míval čest vídat pana Wericha osobně, mnoho mi o něm navyprávěl můj vlastní otec a poměrně dost jsem se dozvěděl na to téma také od jeho syna Jiřího Petráška. S tím jsem se potkal a také dorozuměl teprve nedávno.

Nějak si ale nemyslím, že by byl ten – podle pana Horníčka – moudrý klaun s to reagovat na současnou tuzemskou realitu jen ve stylu dávných dialogů s Vladimírem Škutinou. Protože ona to není, jak mi jistě potvrdíte, vůbec žádná sranda a už vůbec ne ta původně tolik oblíbená, werichovská.

Vláda jmenovala do křesla koordinátora strategické komunikace bývalého náčelníka Vojenské policie Otakara Foltýna. Je to dobrá volba?

O tom, koho, kdy, čím a proč jmenovala zrovna tahle přinejmenším značně legrační vláda, už dávno nemám přehled. Jestli ale nyní pověřila koordinací strategické komunikace bývalého náčelníka Vojenské policie, sice nevím, co přesně má koordinovat, ale přijde mi ten zámysl přece jen o poznání nadějnější, než kdyby na jeho místo usedl kterýkoli další okresní exponent z Brna. A že jich tam takových ještě zbývá!

Začala bitva o zákon ohledně veřejnoprávních médií. Zvýšit, či nezvýšit koncesionářské poplatky?

Víte o mně také, že jsem pracoval dlouhá léta u filmu i v televizi, takže mi uvěříte, že se bez peněz nedá natočit vůbec nic, ani odvysílat. Sice neříkám, že jsem ze soudobé veřejnoprávní audiovizuální produkce dvakrát nadšený, ale proč svádět parlamentní bitvy zrovna tam, kde by měl být dohled nad aktuálně úměrným navyšováním koncesionářských poplatků jednou z povinností státu?

Žijete také v západním cípu Prahy. Co říkáte na „splašenou a vulgární politickou jízdu“ starosty, tedy zvoleného šéfa Řeporyjí a člena ODS, Pavla Novotného?

Mýlíte se – nežiji v žádné pražské západní části, tedy v Řeporyjích, jak naznačujete, nýbrž ještě západněji, v Rudné. Jenomže to je město vzdálené od Řeporyjí zdaleka nejen zeměpisně. Má se očividně k světu, sestava naší radnice mi důvodně konvenuje, a protože tu navíc bydlíme, jak počítám, už v šesté generaci, troufám si ten pozitivní pokrok posoudit.

Pokud jde o rovněž vámi předestřené příjmení, s Petrem Novotným jsme se – dokud jsme se potkávali – navzájem snášeli mimořádně dobře, kdežto jeho syna rád ponechám pozornosti čtenářů těch pokleslých periodik, která právem zajímá. Současná ODS, natožpak on osobně, rozhodně nepatří ku mně blízkým tématům.

Za bývalého režimu jsme nadávali na „dědkokracii“ v zemích socialistického bloku. Nevypadá to v USA před prezidentskými volbami dost podobně?

Nevzpomínám si, že bych považoval exponenty zdejšího „ancient regime“ šmahem za dědkokracii. Alespoň ti z nich, které jsem znával osobně, totiž obvykle stáli za kontakt, obvykle měli o čem hovořit a, málo platné, dovedli to. Bývá však naopak až trapně smutné, jak chabě splňuje zejména tento poslední taktický požadavek současný uživatel prezidentského stolce Spojených států. A že by vysloveně vládl a bylo to co k čemu, ani to si nemyslím. Posmívání se tak málo šťastným dědkům, a ještě k tomu jejich vlastní vinou, vidím ovšem jako krajně nevhodné.

Máte nějaké postřehy k nedávnému summitu NATO ve Washingtonu?

Mám především radost, že se ti pánové vůbec sešli, navíc v této reprezentativní sestavě a právě teď. K tomu však přece jen ještě něco navíc. Na rozdíl od spousty těch našich prosťáčků, jimž Petr Pavel jaksi nesedí, mně se v aranžované sestavě ostatních hlav států zamlouval, dokonce velmi. I když ani ne jako občanský prezident, ale jako kvalifikovaný generál docela určitě. Ať je to s ním jak chce, jsem si totiž jist, že i proto může být momentálně jediným správným mužem na správném místě.

Narodil jste se shodou okolností ve stejný den jako Adolf Hitler, i když až pět let po jeho smrti. Neřítí se Evropa, potažmo svět, opět do války?

Je tomu tak. Jak už mi tolikrát předhodili mnozí snaživí napravovatelé mých literárních omylů a pochybení, opravdu jsem se narodil 20. dubna a ještě to přiznání nyní vylepším sdělením, že ta velká chvíle nastala později odpoledne. Jenomže jsem z toho faktu nikdy vůbec nic nevyvozoval, nevyvozuji, ani vyvozovat nebudu, tím si buďte jist. Kromě jiného z toho důvodu, že se dějiny sice příslovečně opakují, to ano, avšak naopak naprosto nikoli v příslušných klíčových detailech.

Rovněž proto se tedy počátkem dvacátých let jedenadvacátého století prostě nemohou opakovat roky 1923, 1933, 1938, 1939 a konečně ani rok 1945. Přinejmenším ne v té primitivní repetici, o jakou se nyní tak rádi snaží především ti, jejichž obecným připomenutím jsem tento odstavec otevřel.

Nedávno mi vyšla Smrt Evropy – drobnost, která pojednává ještě jinou možnou variantu té samé celkové zkázy. Sice v rámci covidu tentokrát zapadla, přinejmenším poněkud, ale páchání její konstrukce mě opravdu bavilo!

Napsal jste knihu 11 důvodů proč Adolf Hitler nevyhrál válku. Máte alespoň tři argumenty proti obavám, že při další eskalaci současného konfliktu nedojde k nasazení jaderných zbraní?

Také zde mohu vlastně jen opakovat předešlé. Knížka o jedenácti důvodech pro rozpoutání války, kterou zmiňujete, bývá dodnes s povděkem citovaná, týká se ovšem výhradně kořenů světové války minulé. Což dořeknu asi tak, že všeobecná znalost dějin sice skýtá řadu pozoruhodných a jistě nanejvýš potřebných poučení, přesto ale nelze stavět reálné poznání nejbližších příštích věcí bezvýhradně na něčem, co platilo před pomalu sto lety.

Nemohu však zároveň zapřít to hlavní. Každá nová válka bude jistě strašná, o tom nelze pochybovat ani na moment. Jestliže ale zmíněný nutný historický posun znamená dokonce velmi reálnou možnost aktivního požití jaderných zbraní z rukou primitivů všech barev pleti – a zejména těch ruských – jsem rád, že je mi už tolik let, kolik jich doopravdy je.