„Dnes se skutečně v péči o srdeční onemocnění každému pacientovi, který to potřebuje, dostane péče. A ta péče je zcela určitě lepší než ve Velké Británii,“ prohlásil hrdě uznávaný odborník Jan Pirk.

Vzpomínáte si na to, jak jste prožíval listopad ´89?

Já si na to vzpomínám velice dobře, o víkendu po 17. listopadu jsem sloužil v krčské nemocnici a oba moji synové, kteří se den před tím demonstrace zúčastnili a byli i na Národní třídě, jeden odešel ještě před tím, než to policajti zatáhli, a druhého schovali nějací hodní lidé spolu s dalšími v jednom činžáku a policajtům neotevřeli, nám o tom přišli v sobotu vyprávět. Takže jsme se celá služba sešli a oni nám o tom vyprávěli. Na to si přesně pamatuji. V pondělí pak začaly velké demonstrace. A protože by na ně manželka nešla, řekl jsem jí, že jdeme koupit koberec, který jsme tehdy potřebovali, a tak jsem ji dostal na pondělní demonstraci. A došli jsme až na náměstí, kde se mělo přejít přes Karlův most až na Hrad, ale tam to bylo opravdu napěchované, protože cesta přes most byla uzavřena. To jsou moje první vzpomínky. A potom samozřejmě Letná a tak dál.

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE.

Neměl jste obavy o svoji kariéru? Protože v těch prvních dnech po událostech na Národní třídě ještě nebylo zdaleka jasné, jak to dopadne. Komunisté přece svolali do Prahy Lidové milice z celé republiky.

Neměl jsem obavu, protože se syny jsme se zúčastňovali i Palachova týdne. Běhali jsme na Václaváku.

Nedostal jste také někdy pendrekem nebo proudem vody z vodních děl, což byla tehdy hojně používaná zbraň proti demonstrantům?

Nedostal jsem pendrekem, vzhledem k tomu, že jsme atleti, jsme hodně rychle běhali.

Vás by příslušníci Veřejné bezpečnosti nedostihli, když běháte maraton za něco přes tři hodiny…

Ano, policajt v helmě nás nemohl dohonit.

Když vám tehdy přišli synové říci o tvrdém policejním zákroku na Národní třídě, co jste si v té chvíli myslel, jak jste reagoval?

Samozřejmě jsem viděl, že to všechno přežili ve zdraví, tak jsem si řekl: zaplať pánbůh. Ale vzhledem k tomu, co se v té době dělo v celé Evropě, už muselo být jasné, že nemůžeme zůstat výjimkou, jako je Severní Korea. Myslím, že se dalo předpokládat, že to povede ke změně režimu.

Čekal jste, že ty změny budou až tak zásadní, že nedojde jen k nějaké kosmetické úpravě, k menším či větším ústupkům směrem k lidským právům?

To už fakt nevím, to si netroufnu říci, co jsem očekával.