Jak jste vy osobně prožíval listopad 1989?

Já jsem listopad 1989 prožíval v ulicích Prahy se svými tehdy už čtyřmi malými dětmi. Byli jsme tehdy na Albertově, na Vyšehradě, a jen proto, že tomu nejmenšímu, kterému bylo pět, byla příšerná zima, nedošli jsme už na Národní třídu, čímž jsem je ušetřil dalších traumat. Ale stálo to za to.

Vnímal jste, že je tato demonstrace jiná než ty předešlé, že už se blíží chvíle, že to tak zvaně „praskne“?

Je zajímavé, že ještě několik dní před 17. listopadem, kdy mi Ivan Havel, s nímž jsem byl na nějakém semináři, říkal, abych přišel na demonstraci na Albertov, troufám si říci, že ani on ani já jsme netušili, že to přinese najednou tak obrovskou a zásadní změnu, že to tak zvaně praskne. Po bitvě je každý generál, dnes zpětně kdekdo tvrdí, že věděl to či ono. Ale tomu se nedá věřit, já zcela bez mučení přiznávám, že jsem se domníval, že ten režim bude trvat víceméně v nějaké podobě velmi dlouho, z hlediska našich životů téměř napořád, a že se bude jen nějak modifikovat, že se ten prostor pro svobodnou vůli občanů bude třeba rozšiřovat nebo zužovat, ale rozhodně mne nenapadlo, že se režim za několik dnů položí.

• Seriál ParlamentníchListů.cz k 25 letům od listopadu 1989
  
  

Protože v mých očích měl všechny represivní nástroje k tomu udržet se u moci, proto se zpětně domnívám, že k jeho pádu musely přispět i síly zevnitř režimu, protože bez jejich přinejmenším tolerance by to tehdy asi těžko bylo možné. A ten scénář byl velmi podobný, ne-li stejný ve všech postkomunistických zemích, to znamená násilí vůči veřejnosti tak dlouho, dokud si demonstranti neuvědomí, že ten režim mají prostě shodit. Takhle to proběhlo v Rumunsku, v Bulharsku, předtím v NDR, u nás i jinde. Takže ty scénáře mají určitého společného jmenovatele, a jak to tak bývá, ta kauzalita je mnohačetná. Není jednoduchých příčin u společenských jevů, takže všechno, co o 17. listopadu 1989 řekneme, může být částečně pravda.