Pane doktore, ve sporu o zablokování webu AC24 po ruské invazi na Ukrajině se situace vyvinula do stádia, že Vojenské zpravodajství poskytlo soudu své stanovisko, ve kterém varuje, že pokud soud uzná tehdy vypnutému webu odškodnění, naruší to důvěryhodnost státu. Vy nad tím kroutíte hlavou. Proč?

Celý případ je o tom, že 25. února 2022 Národní centrum kybernetických operací při Vojenském zpravodajství zaslalo dopis, ve kterém vyzval v podstatě všechny významné poskytovatele internetového připojení, aby zablokovali seznam domén, jenž měl být podle jejich hodnocení nebezpečný v rámci šíření proruských dezinformací. Celá řada těchto poskytovatelů této žádosti vyhověla a poprvé po dlouhé době se v České republice zavedla institucionálně cenzura na základě seznamu určeného státním orgánem a nikdo neprokazoval, zdali ty k vypnutí určené weby nějaké dezinformace či proruskou propagandu šíří. Prostě si vybrali weby a vyzvali k jejich zablokování. 

Jedním z těchto webů byl server AC24, který se následně žalobou obrátil na příslušné soudy, aby za ono vypnutí či znemožnění internetového připojení na svou doménu získal odškodnění. Žaloba byla podána na T-Mobile, jehož obrana spočívala v tom, že byl o zablokování požádán státními orgány. T-Mobile však začal v soudním řízení prohrávat a Městský soud již vydal stanovisko, že se skutečně jednalo o neoprávněný zásah do práv společnosti provozující web AC24 a najednou do soudního řízení zasáhlo Vojenské zpravodajství a zaslalo soudu písemné stanovisko, v němž konstatuje, že v případě přiznání odškodnění za vypnutí webu, zpochybnilo by to autoritu státního orgánu a zároveň narušilo důvěru mezi státními orgány a soukromoprávními subjekty.

Považuji to za naprosto protiprávní zásah ze strany Vojenského zpravodajství do civilně-právního řízení, protože v rámci sporu mezi dvěma civilními subjekty vůbec nemá stát jakýmkoli způsobem zasahovat. Snaha „přemlouvat“ soud, aby zamítl žalobu a vyhověl společnosti T-Mobile, by fakticky znamenala, že stát by napříště mohl řídit naši zemi prostřednictvím těchto neformálních žádostí. Stát o něco požádá soukromou společnost, ta vyhoví a soud následně nepřizná odškodnění s odůvodněním, že by mohlo dojít k narušení důvěry ve stát. Toto je v demokratické společnosti naprosto nepřijatelné. Jde o zásadní zásah do rovnosti před zákonem, ústavnosti a základních principů demokratického právního státu. Vidíme neustálou snahu zdejších státních úřadů se vlomit do všech možných oblastí našeho života, zejména do oblasti justiční a ovlivňovat ji ve prospěch státu. Považuji to za zcela nepřípustné a nebojím se to nazvat totalitními praktikami, protože to už s demokracií a principem rovnosti před zákonem nemá nic společného.

Ve věci otázek svobody slova a soudních řízení se vyvíjí i další případ. V neprospěch bývalé učitelky Martiny Bednářové, kterou nakonec soud osvobodil, podal dovolání nejvyšší státní zástupce. Zde jde o zásah, který je v souladu s pravidly. Média prezentují Bednářovou jako někoho, kdo ovlivňoval žáky a popíral ruské zločiny, takže si nic jiného nezaslouží…

Z hlediska systému je ten postup v pořádku, protože nejvyšší státní zástupce má dle zákona právo podat dovolání v neprospěch obviněného. Nicméně já v dovolání nejvyššího státního zástupce kritizuji větu, při které mě doslova zamrazilo hluboko do kostí. Igor Stříž napsal, že subjektivní stránka či laicky řečeno úmysl ten trestný čin spáchat, byla naplněna tím, že si obviněná byla vědoma, že její názor není v souladu s názorem většinové části demokratické společnosti. To je přece něco naprosto šíleného. Zároveň je to protimluv, protože pokud někoho chcete odsoudit za šíření názorů, které jsou v rozporu s názorem většiny demokratické společnosti, pak už ta společnost není demokratická. Demokracie je založena právě na tom, že můžete svobodně šířit názory, které jsou menšinové a v rozporu s tím, co si myslí většina. 

Dostaneme-li se do fáze, kdy nemůžete šířit názory, které se liší od většinových názorů, už není demokracie, ale čistě totalita, kterou jsme v naší zemi už zažili. Ta citovaná Střížova věta je jak vystřižená z bolševického manuálu z 80. let.

Před několika dny soud odsoudil aktivistu Jakuba Netíka, jehož jste byl obhájce. Jak to celé dopadlo?

Okresní soud v Litoměřicích původně Jakuba Netíka zprostil obžaloby v plném rozsahu, následně odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí zrušil a poslal jej zpátky do Litoměřic, kde tamní soud veden závazným právním názorem odvolacího soudu potvrdil odsouzení Jakuba Netíka k podmíněnému trestu a tento trest nyní Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil.

Argumentoval jsem tam judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve věci Perincek vs. Švýcarsko, kde soud jednoznačně judikoval, že předmětem trestně-právní represe nemohou být výroky, které nemají potenciál vzbudit vlnu nenávisti nebo násilí vůči jednotlivci či skupině obyvatel. Současně tento soud řekl, že politické názory požívají nejvyššího stupně ochrany svobody projevu. Že se nám nějaký výrok nelíbí je jedna věc, ale aby byl trestný, musí zakládat možnost vzniku nenávisti či násilí vůči určité skupině obyvatel. O to přesně se jednalo v kauze, kterou řešil Evropský soud pro lidská práva, tak v kauze Jakuba Netíka. Krajský soud v Ústí nad Labem to naprosto ignoroval a jeho odůvodnění považuji za naprosto nedostatečné, protože řekl, že existují i jiná odůvodnění a rozsudky, které jsou opačné. Nejmenoval však ani jeden jediný. Důvodem je to, že ani jeden jediný v této věci neexistuje. Kauza Perincek vs. Švýcarsko je velmi známá, jasně nastavuje mantinely svobody projevu pro všechny země v Evropě a soud tuto argumentaci zcela ignoroval a Jakuba Netíka odsoudil. 

V optice toho, že orgány činné v trestním řízení ani soudy se jakkoli nezabývají výroky, kde se schvalují atentáty na Fica a Trumpa, které naopak možnost nenávisti či násilí vůči jiným osobám zakládají, považuji aktuální rozhodnutí proti panu Netíkovi za jasnou ukázku nerovnosti před zákonem. Lidé, kteří jdou proti oficiálním narativům české vlády, jsou okamžitě kriminalizováni, stíháni a odsuzováni, zatímco lidem, kteří oficiální vládní agitku následují, se nemůže stát vůbec nic, přestože jejich projevy jsou mnohem závažnějšího charakteru a vykazují mnohem větší stupeň společenské škodlivosti.

Pokud všechny tyto případy shrneme, co to vypovídá o současné atmosféře v české justici a státních orgánech? Mohou se ještě občané cítit bezpečně ve smyslu, že řeknou-li něco v nesouladu s míněním většiny společnosti, může je čekat odsouzení? 

Připomenu ještě jiný případ, kdy jeden z mých klientů je souzen za výrok vůči ukrajinskému pachateli trestného činu znásilnění a pokusu o vraždu 15leté dívky. Celá tahle agenda včetně fungování týmu KRIT na ministerstvu vnitra, který monitoruje některé výroky proti jakékoli části ukrajinské komunity, ukazuje na jeden zásadní fakt. Vláda chce kriminalizovat veškeré výroky, které narušují její hegemonii pohledu na současný svět. Cílem toho je zastrašit zbytek veřejnosti, aby se obával říkat a veřejně prezentovat své vlastní názory. 

Vracíme se do 80. let, kdy lidé veřejně neříkali co si myslí z obavy o svou bezpečnost, svobodu a své zaměstnání. Byl zaveden institut zvaný autocenzura, kdy lidé předem raději něco neřeknou nebo nenapíší, aby s tím pak neměli problémy. Je to atmosféra odporující základním principům demokracie, která je založena na tom, že si můžete říkat co chcete až do okamžiku, kdy svými projevy ohrožujete bezpečnost, zdraví nebo život někoho jiného. Nemůže být trestán nikdy a nikdo za odlišný názor na příčiny vzniku války, na to co se odehrává na Ukrajině atd. Nic z toho nemůže být předmětem žádného trestního řízení. A pokud to stát připouští nebo to dokonce sám podněcuje, sám za sebe tvrdím, že zde zavádí totalitní principy, které chtějí lidi vystrašit, aby neříkali co si myslí a ve finále se znovu vrátili do nesvobody.