Plachta s českou a ukrajinskou vlajkou, kde je mezi nimi znázorněn mrtvý Putin v pytli na mrtvoly vyvolal ostrou společenskou a politickou debatu. Jak na to nahlížíte vy?

Když jsem si tu vámi popsanou situaci představil, vybavil se mi mimoděk vtipný klip, který aktuálně běhá po internetu, jak takový škaredý a vzteklý pejsek z páníčkova klína strašně řve na vedle sedící dogu a vypadá to, že kdyby ho páníček pustil, bylo by s dogou zle. Jenže páníček ho nedrží, ale ke všemu ho ještě postaví mezi sebe a dogu. Ten malej paskřivec se rázem uklidní a dělá, že si se zájmem prohlíží svět z téže perspektivy, jako ta doga. Ale po chvilce se začne sápat páníčkovi na klín, a jak se tam dostane, strašně se zase na tu dogu rozeřve. 

Doufám, že podobenství ještě nejsou zakázána – nicméně, při současné progresivní paralýze současné vlády není vyloučeno, že se pokusí veřejnosti zakázat o vládě smýšlet špatně. Takže to bychom na tom nakonec byli hůř, než jak napsal geniální Vladimír Vančura (Konec starých časů): „Dobře počítáno, nebyl ani Josef Stoklasa nějaký hejhola z veřejné čítárny. Proslul daleko široko jako republikán a ve válečných časech stůj co stůj špatně smýšlel o rakouském císaři.“

Vadí vám vyvěšení tohoto materiálu na budově Ministerstva vnitra jako takové, anebo je problém pouze v tom, že tak Rakušan učinil na den nejvýznamnějšího českého státního svátku?

Vadí mi Rakušan na vnitru, protože o problematice rezortu zjevně nic neví a mnohokrát denně se prý radí s „přítelem na telefonu“. Vadí mi Rakušan ve vládě, protože je tam občanům platný stejně jako na vnitru. Vadí mi Rakušan zneužívající své postavení, státní svátek a státní prostředky na zveřejnění svých deviantních představ, které pak vyvěšuje na „kachlíkárnu“. Vadí mi Rakušanova absence elementárního vkusu, který by mu zabránil psychoticky kontaminovat veřejný prostor. Vadí mi Rakušanovy totalitarizující manýry, zhmotňující se v legislativní návrhy směřující do totality. Vadí mi tato Rakušanova činnost ohrožující demokracii.

Ministr vnitra argumentuje tím, že činem chtěl označit pátou kolonu, nepřítele a říci, že Putin je zlo. Podle něho jsme se nebáli karikovat Hitlera nebo Saddáma Husajna a neměli bychom se bát ani teď. Není na tom něco? 

Ano, díky za připomenutí. Vadí mi též Rakušanova nevzdělanost, arogance, stupidita. Jeho „majestátní plurál“ je už snad přímo diagnóza. Jím jmenované vůdce se „nebáli“ karikovat ti, co byli hodně daleko, sedíce na klíně u svého páníčka. A k tomu jeho „statečnému“ postoji se hodí vzpomenout krásně jedovatý výrok Adama Michnika na adresu těch ex post „odvážných“: „Nebyl jsem s vámi zbabělý, nemusím být nyní s vámi ‚statečný‘.“

Vadí mi Rakušanovy prázdné řeči, jeho floskule o tom, jak se různé „proruské“ a „prokremelské živly“ snaží vnášet do společnosti nejistotu a všechno zpochybňovat. Mluví jak Husák za normalizace.

Nedávno v televizi opakovali pořad o Ladislavu Hejdánkovi, jedné z ústředních postav Charty 77, k níž se tato vláda – včetně Rakušana – ostentativně, leč jak ze všeho vidno, naprosto bezduše přihlásila. 

Hejdánek totiž řekl, že filosof nejen zkoumá, ale přezkoumává i svá tvrzení. Když něco řekne, tak první, co musí udělat, je zkoumat, zda to, co řekl, je dosti zdůvodněno. Filosofie ví, že pravdu nelze „mít“. Filosofie musí podrobit pravdě také samu sebe. Filosof, citoval Hejdánek Patočku, jde kupředu, když couvá. Couvá a ještě podhrabává tu pevnou půdu, na které stojí - protože chce vědět, kde vlastně stojí. Žádná věda nemá za svůj cíl samu sebe zpochybnit, téměř zrušit, a založit se znovu. Filosofie je takováto disciplína. Filosofie dovede couvat, dovede tak říkajíc podřezávat větev, na které sedí, a dělá to vědomě, ne omylem. Proto je nepochybně povolána k tomu, aby samu sebe napravila a tím otevřela pohled na to, jak má být napraveno všechno další.

To byl základ, na němž byla postavena Charta 77. Z toho je vidět, že současná vláda svou snahou nepřipustit veřejnou debatu o těch nejpodstatnějších věcech, uzákonit nenapadnutelnost svých dogmat, ba dokonce kriminalizovat své kritiky, jde směrem zcela opačným od Charty 77. Jde proti základním principům filosofického myšlení, jak krásně Hejdánek vysvětlil, tedy přímo proti základům evropské civilizace. Ano, tato vláda představuje anticivilizační riziko.

Co se týče Ukrajiny, většina české vlády byla nedávno v Kyjevě, kde společně zasedala s ukrajinským kabinetem. Hlavním tématem prý byla nadcházející rekonstrukce Ukrajiny, na které by se ČR měla a chtěla podílet. Lze podle vás se závěry této cesty vyjádřit spokojenost?

Myslím, že se závěry této cesty nemůže být spokojen především ten, kdo tam tu vládu poslal. Je celkem jasné, že tato vláda nemá perspektivu, a tak poslední, jak by mu mohla posloužit, by bylo mučednictví, kdyby Rusové do toho jejich churalu řachli kinžálem. Jenomže oni ti Rusové opravdu nejsou hloupí, a tu vládu nám nechali se vrátit – asi v rámci trestu za to, že jsme si takové představitele zvolili. U slabého světla a u sotva vlahých kamen budeme mít mnoho času o tom přemýšlet. 

Petr Fiala získal od prezidenta Zelenského vysoké ukrajinské vyznamenání Řád knížete Jaroslava Moudrého. To je udělováno za vynikající služby ukrajinskému státu a národu. Fiala je kritizován, že se více zajímá o Ukrajinu než o Česko. Na druhou stranu, neměli by to Češi vnímat jako čest?

Vzhledem k tomu, že podle zachovaného videozáznamu Petr Fiala prohlásil, že Česká republika dodávala na Ukrajinu zbraně již před vypuknutím konfliktu, podíleli jsme se na zvyšování napětí v regionu, které nakonec vyústilo v tento ozbrojený konflikt. Fiala vyznamenání dostal za to, co se svou vládou udělal pro válku.

Ptejme se jinak – co tato vláda udělala pro mír??

Faktem je, že premiér Fiala čelí kritice i ze stran, které nelze označit za protivládní. Jde mu vyčítáno, že se stylizuje do role světového státníka, řeší Ukrajinu, EU, ale na péči o českou zemi a její občany už toho moc nezbývá. Do jaké míry je tato kritika oprávněná? Není to tak, že pokud naše pomoc povede k vítězství Ukrajiny, bude se lépe žít i nám? 

Lépe by se nám mohlo žít, kdyby onen zástupný konflikt skončil. Státník světového formátu by měl na mysli varování mnoha znamenitých politologů, Kennanem počínaje, Kissingerem a Brzezinským nekonče, že expanze NATO nemůže vést k ničemu jinému, než co zažíváme dnes. Dnes o tom z mnoha dalších často a nekompromisně píše Jeffrey Sachs. 

U nás jsme mnoho mohli slýchat a učit se od Miroslava Polreicha, jak důležité je snižovat mezinárodní napětí a končit konflikty tak, aby nezavdávaly příčinu ke konfliktům dalším. Jak je důležité budovat důvěru mezi národy a státy. Že velmoci jsou dost silné na to, aby samy zničily svět – ale jsou příliš slabé na to, aby samy úspěšně čelily skutečným výzvám. Že jsou tudíž ve své slabosti „odsouzeny“ ke spolupráci.

Mezi výčtem těchto stanovisek a aktivit nikde nenalézám ani náznak toho, co provádí Fialova vláda.