S čím máte v paměti nejvíce spojené listopadové dny roku 1989, kdy v zemi panovala málokdy vídaná euforie?

Po dvacetiletém bezčasí, jak se doba mezi roky 1969 až 1989 nazývala, kdy se zdálo nepochybné, že komunismus je konstanta, která bude u nás určovat život společnosti i jednotlivce možná po celá staletí, se události 17. listopadu pro velkou část společnosti jevily jako zázrak. Jako splnění snu, v němž nás čeká štěstí, svoboda a bohatství, které pro většinu lidí představovalo něco takového, jako nabízely tlusté prodejní reklamní svazky společnosti Neckermann.

Byl to takový výbuch euforických stavů a pocitů naplněného štěstím, když se v mozku jednotlivce a přelomovém listopadu 89 vzedmul endorfin. Tedy hormon, který má na svědomí pocity dobré nálady a štěstí, snižuje a odstraňuje úzkostné stavy, depresi, stres a tlumí duševní bolest. Můžeme to přirovnat k pocitu některých novomanželů, kterým se splnil jejich sen. A oni se domnívají, že budou už odteď až nadosmrti šťastný pár, což se samozřejmě nikomu úplně nesplní, protože tak život v reálu nefunguje.

Lidé si tehdy budoucnost narůžovo jen malovali. Nevyhnul se tomu ani tehdy velice populární ekonom Valtr Komárek, který tvrdil, že Československo do deseti let dožene ekonomicky Rakousko. To se ovšem nestalo. Čím to, že tak bezbřehému optimismu propadli i lidé s nadhledem, znalostmi i životními zkušenostmi?

Samozřejmě i část vzdělanců podlehla této euforii. Na jedné straně již zmiňovaný marxistický ekonom a politik Valtr Komárek, na druhé straně třeba Václav Havel, který s vnitřním přesvědčením tvrdil, že v novém režimu se brzo vyřeší veškeré naše problémy. A například na otázku příslušníků tehdy staré generace, kteří si ještě pamatovali doby, kde nezaměstnanost byla skutečně jeden ze základních problémů, odpovídal, že podle jeho přesvědčení už nikdy žádná nezaměstnanost nebude. Ale ti dva nebyli sami. Myslel si to kdekdo. Protože svět se zdál náhle zářivým a do budoucna navždy šťastným.

Historie však nás učí, že tato euforická nadšení často končí strašlivými masakry, hromadami mrtvol a návratem bídy, jak nám dokládají výsledky husitské revoluce, Velké francouzské revoluce anebo bolševické Velké říjnové revoluce. Nic takového u nás neproběhlo. Z tohoto hlediska je jasné že jsme jako národ při této dějinné změně uspěli. Ač se nám dneska zdá téměř všechno nedokonalé. Československo jako dvounárodní stát dopadl oproti například Jugoslávii, Sovětskému svazu a dnes Ukrajině, ale také středomořským státům, velice dobře. U nás je zvykem neustále na všechno nadávat, což máme společného například s Rakušany, ale pravdou je, že z komunistické bídy jsme se dostali mezi špičku nejbohatších, nejklidnějších a také nejbezpečnějších států světa. Kdo tomu nevěří, ať vyrazí někam do ciziny, tím nemyslím do umělých rájů cestovek, ale sám mezi lidi.

Češi spíše vyrážejí za levnějšími nákupy do Polska a Německa. Navíc jsme jedinou členskou zemí EU, která se nedostala na předcovidovou úroveň. Máme si i tak společně s mnohými politiky notovat, že jsme se v historii nikdy neměli lépe, než se máme dnes, nebo být kritičtější, že jsme toho za 34 let od změny režimu mohli dosáhnout víc?

To, že dneska jezdíme za levnějšími nákupy do Německa a Polska, je dáno částečně historicky – poražené Německo nikdy nezaplatilo za hrůzy a zničení mnoha států po 1. ani 2. světové válce. Ale zásadně bylo již od roku 1946 finančně doslova krmeno hlavně od USA jako evropská protiváha proti Stalinovu záměru obsadit celou Evropu. Protože Německo mělo tehdy jak dostatek zkušených vojáků, tak průmyslově vzdělanou společnost. Přidáme-li to, že západní spojenci vlastně působili jako političtí protektoři nad západním Německem a nedovolili jim vyvádět politické nesmysly, takže zakázali jak nacistickou, tak i komunistickou stranu, stalo se Německo tím, čím je.

Při porovnání s Polskem se však ukazuje, že prakticky všechny naše vlády řekněme od roku 1997 se ukázaly ekonomicky velice slabé, později až negramotné. Směr, kterým vedl ekonomiku Babiš, což tehdy vedlo ke zvýšení úrovně, se zhroutil po začátku války na Ukrajině. Ovšem Fialova vláda, jejímž jediným programem je „Antibabiš“ a politické blouznění, prakticky likviduje to, co se za předchozí desetiletí povedlo.