„Konzervatismus je punk doby,“ prohlásil Václav Klaus mladší při brněnském sněmu Trikolóry. Jak byste tento výrok komentoval? Je konzervatismus „in“?

Výrok Václava Klause mladšího odráží paradox politické situace v západních zemích spočívající ve skutečnosti, že konzervatismus, ztotožňovaný se snahou udržet tradiční řád, se náhle stal revoltující a nonkonformní silou.

Tento vývoj není překvapivý. V osmnáctém a devatenáctém století se na Západě zrodila modernita založená na spojení étosu politické svobody, technologického a průmyslového rozvoje a sekularizace. Zmíněný proces osvobodil lidskou materiální a intelektuální tvořivost, přinesl nebývalou prosperitu a vysokou kvalitu života a učinil ze Západu nezpochybnitelného světového hegemona. Zdálo se, že konzervatismus zdůrazňující význam tradičních hodnot a historie se stal zbytečným anachronismem. Sehrál sice určitou úlohu v boji proti nacistickému a komunistickému totalitarismu, ale kdo by se hlásil ke konzervatismu počátkem devadesátých let dvacátého století, kdy triumfující neoliberalismus sliboval celosvětový blahobyt a fukuyamovský „konec dějin“?    

Poté se ale ekonomická chamtivost neoliberalismu, usilující za každou cenu o nejvyšší zisky, spojila s progresivismem a s neomarxismem, paralyzujícími ve jménu utopických vizí západního ducha. Výsledkem je civilizační úpadek Západu, ztráta jeho prestiže ve světě a katastrofální zhroucení mimoevropských států, v nichž byl západní model vesměs násilně prosazován. S tímto znepokojivým vývojem kontrastuje dravý dynamismus autoritářských asijských zemí, jejichž ekonomický a technologický rozmach poprvé od raného novověku zastínil evropskou hospodářskou výkonnost.

V dané situaci se konzervatismus může stát očistnou silou, která zohledněním tradice a lidské přirozenosti rehabilituje zdravý rozum a západní racionalistickou tradici. Ponaučení z dějin by mělo vyústit do pragmatické a realistické politiky vůči ostatním civilizačním okruhům. Konzervatismus tak není pouze punk, ale rovněž zdravý rozum, pragmatismus a realismus. Hlásit se v naší době k těmto hodnotám znamená být skutečným rebelem a revolucionářem. 

... z druhé strany však cítíme narážky na pojmy vlastenectví, národ, které přerůstají až k dehonestaci...

Globalisté a neomarxisté se nikdy nesmíří s přetrváváním národních států, v nichž vidí hlavní překážku v uskutečňování svých utopických cílů, ať už v podobě neoliberální, trockistické, anarchistické, environmentální či jiné varianty celosvětové revoluce. Ve skutečnosti neexistuje historicky osvědčenější způsob emocionálního a hodnotového sepětí s demokratickými a humanistickými institucemi a ideály, než je patriotismus. Chceme-li zachovat demokracii a vnitřní sociální soudržnost, která je podmínkou ekonomického rozvoje, pěstujme vlastenectví.

Vždy v dějinách existovali „kosmopolitní nomádi“, kteří, jak řekl Jan Masaryk, mají svou vlast tam, kde pověsí svůj klobouk. Jsou velmi užiteční, protože umožňují přenášet nové myšlenky, inovace a podněty. Většina lidí však byla a bude spjata s určitým místem, za jehož zušlechťování nese odpovědnost. Pocházíme všichni z jednoho archaického typu Homo sapiens, který se zrodil přibližně před dvěma sty tisíci lety. Současné národy tak vytvářejí jeho dílčí kulturní varianty, francouzskou, švédskou, českou, ruskou nebo americkou. Ve zdravém soupeření by se měly národy utkávat o to, čí uskutečnění lidské sociální existence je nejvíce imponující.

Jestliže se naši předkové kdysi rozhodli pro národní samostatnost, měli bychom zmíněnou volbu respektovat a usilovat o to, aby české pojetí lidství bylo nejlepší ze všech. To není nacionalismus, ale aktivní humanismus.        

Co říkáte na „neprošlý“ senátní návrh ústavní žaloby na prezidenta? S odvoláváním prezidentů se jakoby roztrhl pytel. Nyní se rozehrává i v USA proti prezidentu Trumpovi, mimo jiné za jeho uniklý rozhovor s ukrajinským prezidentem Zelenským...

Rozmáhá se snaha ovlivňovat veřejný prostor silně medializovanými obviněními z různých přečinů, přičemž intenzita mediální štvanice a mohutnost protestujících davů v ulicích předznamenávají či dokonce nahrazují výroky soudů. Hlavním argumentem iniciátorů zmíněných kampaní je obrana „morální čistoty“. Politika ale není o moralizování, za nímž se většinou skrývá obyčejné pokrytectví, nýbrž o respektování politických pravidel a procedur.

Lidé se nechovají přísně morálně, i když si to často nalhávají, ale sledují egoisticky své zájmy. Veškeré snahy přinutit je k bezvýhradné ctnosti skončily v Kalvínově Ženevě upalováním nebo v Robespierrově Paříži masovými popravami. Proto je v politickém životě dodržování domluvených a uzákoněných pravidel soužití tak důležité. Bez něho bychom se propadli do anarchie pokryteckého moralizování tak, jak to předvádějí mnozí čeští nebo američtí politici, kteří mají očividně problém přijmout základní princip demokracie: Vítěz svobodných voleb vládne zemi po dobu vymezenou ústavou.

Pokud jde o konkrétní důvody uváděné pro odvolání českého nebo amerického prezidenta, byly v obou případech nepřesvědčivé či přímo směšné.    

Začíná „zelené a klimatické šílenství“. Města vyhlašují plány, Německo chce zdanit uhlík, ve Švédsku radí, aby se vůbec nejedlo maso a nepilo mléko. Kam toto povede? Není to cesta k deindustrializaci, na což poukazují oponenti Grety právě u našeho německého souseda, zvláště v Bavorsku...

Je to skutečná mentální či psychická epidemie, kolektivní hysterie, která má nicméně obdoby ve velkých chiliastických hnutích středověku nebo v masových politických davových scénách Francouzské revoluce, nacismu, fašismu nebo komunismu. Nejde tedy v dějinách Západu o zcela nový fenomén. Otevřeme-li například knihu Degenerace z roku 1892 od sionistického publicisty Maxe Nordaua, zjistíme, že její apokalyptický tón si v ničem nezadá s projevy Grety Thunbergové. Problém současného environmentálního hnutí spočívá v tom, že směřuje proti samotné podstatě západní civilizace jako takové. Jeho úspěch by znamenal zánik Západu v té podobě, jak jej známe.