V listopadu 1989 jste studoval na pražské Právnické fakultě. Bylo už před událostmi 17. listopadu na škole cítit, že se něco mění?

Nastoupil jsem tehdy do prváku, proto se dost dobře nemohu vyjádřit k tomu, jaká byla atmosféra před revolucí právě na Právnické fakultě, pro nedostatek možnosti srovnání se situací tamtéž třeba o rok předtím ... ale to, že se něco mění, že něco je na spadnutí, to bylo cítit v celé společnosti, a to od nástupu Gorbačova, kdy mi bylo patnáct, s postupně se zvyšující intenzitou.

Na jedné straně stáli lidé, kteří chtěli změnu a byli z Gorbačova nadšení, protože nic lepšího si nedokázali reálně představit a měli plné zuby toho nekonečného ideotlachání, patřil jsem k nim; na druhé ti, kteří o změnách sice stále mluvili, ve skutečnosti si je nepřáli ani omylem. Ale nevím o nikom, kdo by to tenkrát vnímal jako ideový střet kapitalismu se socialismem. Slovo „kapitalismus“ sice vymysleli Marx s Engelsem pro označení něčeho, co existuje jen v hlavách soudruhů, ale když žijete nebo dokonce vyrůstáte v reálném socialismu, postupně vám to natlačí do hlavy, že kapitalismus by byl absolutní zlo – že by byla nezaměstnanost, lidé by neměli na lékaře, na vysokou školu a umírali by houfně na ulicích hlady … že socialismus je pokrok a absolutní dobro, kde nic z toho nehrozí, návrat ke kapitalismu by byl zločin proti lidskosti … proto se většina tehdy nechtěla vrátit před rok 1948, ale jen do roku 1968, většinová společenská poptávka tehdy zněla navázat na Pražské jaro, nastolit socialismus s lidskou tváří.