V těchto dnech si připomínáme dvacáté výročí ničivých povodní. Ve dnech 13. a 14. srpna se pod obrovským tlakem ocitla Praha, jejímž primátorem jste v té době byl. Když sledujete mediální odezvy tehdejšího řádění přírodního živlu, co z toho jako člověk, který byl v centru sbíhajících se informací, považujete za přehnané hodnocení, co doslova vybájené a jaká byla realita podle vás?
Mají Babišovi odpůrci právo narušovat pokřiky či silnější formou jeho mítinky?Anketa
Pokud voda stoupala na předpokládanou až stoletou vodu, tak jsme v podstatě dělali opatření podle povodňového plánu. Situace se ale zdramatizovala, jakmile voda začala stoupat nad stoletou vodu, a ne a ne se zastavit. Nastal čas improvizace, což znamenalo mimořádnou obratnost od hasičů a policie, ale například i od pracovníků metra.
Určitě na ty dny a hodiny nikdy nezapomenete. Co se vám tehdy honilo hlavou a co si při ohlédnutí přesně dvacet let zpět vybavíte teď?
Byl vyhlášen výjimečný stav a byl jsem nucen dělat vážná rozhodnutí s pravomocemi, které asi nikdo dříve nikdy v Praze neuplatňoval.
Situace eskalovala v noci z úterý na středu, kdy jsem rozhodl bez krizového štábu jenom s ředitelem policie generálem Charvátem o evakuaci zbytku Prahy 1. Členové krizového štábu, včetně starosty Prahy 1, se šli vyspat, neboť byli uklidněni zástupcem Povodí Vltavy, že do rána voda stoupne maximálně o 10 centimetrů. Až u botelu Admirál, kam jsem v jednu hodinu v noci zajel, protože jedno z kotevních lan se prověsilo a botel byl prakticky připoután ke břehu pouze jedním lanem a hrozila velká katastrofa, jsem zjistil na vlastní oči, že voda stoupá o 10 centimetrů každou hodinu. Ne tedy do rána, ale každou hodinu.
Nakonec voda přeci jen do rána nepřekročila mobilní bariéry, Staré Město bylo uchráněno a Praha si mohla oddychnout od nejhoršího. Myslím, že až teď po 20 letech zástupci Povodí Vltavy otevřeně přiznávají, že ve finále měli všechny měřící přístroje vodou strženy a že vlastně čísla o tom, na kolik ještě Vltava stoupne, si „cucali z prstu“.
Co z různých hodnocení a vzpomínek na tehdejší vypjaté dění považujete za přehnané?
Pokud bych se měl zamyslet nad přehnaným hodnocením, tak mne napadají zdůrazňované škody na majetku. Praha celkově na této katastrofě vydělala. Každý se může jít podívat do Karlína, kde po povodních v podstatě vyrostlo nové centrum v Praze. A co se týče metra? Škody se uvádějí zhruba ve výši 18 miliard. No ale nesmíme zapomínat, že zejména metro C bylo 30 let staré s absolutně zastaralou technologií. I díky povodni se našly peníze tak, aby se zmodernizovalo. A kolik stála ta „modernizace“, nemůže být přece výše škody.
Psali jsme:
A co už berete v souvislosti se srpnovými povodněmi roku 2002 za úplný nesmysl?
I po 20 letech někdo zmiňuje, že se metro mohlo zachránit. Nemohlo. Metro bylo vystavěno na 100letou vodu, a ne na tisíciletou. Navíc nesmíme zapomínat, že bylo rozestavěno. Místo stanice Nádraží Holešovice byla obrovská díra, do které od samého počátku tekla proudem voda.
Vy jste byl předtím, než jste se stal měsíc před povodní pražským primátorem, ještě jako třicátník ministrem ve vládě Petra Pitharta a později Václava Klause. Byl jste i poslancem. Bral jste to tak, že vám povodeň zničila skvěle rozjetou politickou kariéru? Nebo jste konce v politice nelitoval?
Nebyl to úplný konec v politice, dále jsem byl v pražské Radě. Ale bylo jasné, že jsem ve své kariéře překročil zenit, že přichází jiná generace politiků, čímž nemyslím nutně mladší, s jinými prioritami a jiným stylem práce. Proto jsem také využil příležitost, vzdal se mandátu zastupitele a radního v Praze a vrátil jsem se ke svému původnímu tématu, proč jsem vlastně do politiky vstupoval, což je svoboda jednotlivce. Byl jsem zvolen předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů. A nelituji toho.
Jako dosud jediný šéf ÚOOÚ jste v jeho čele vydržel maximálně možných deset let. Dá se vedení takovéto instituce porovnat s působením v politice a co vám z éry v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů zůstane navždy v paměti?
V oblasti ochrany soukromí to byla v podstatě revoluční doba. Když jsem nastoupil, neexistovaly sociální sítě ani kamerové systémy s takovými možnostmi, jaké mají dnes. Pamatuji si, jak na jedné konferenci v zahraničí jeden přednášející zmínil všem neznámé slovo Facebook a delegáti pak v kuloárech diskutovali, co vlastně ta kniha tváří je. Zaváděla se nová pravidla.
Co si myslíte o žalobách na Českou televizi, která odmítá zveřejnit platy prominentních zaměstnanců? Je to důvodná ochrana osobních údajů, nebo maření práva na informaci o vynakládání peněz z koncesionářských poplatků?
Někdo musí rozhodnout, co je v tomto případě veřejný zájem. Zda převažuje právo na ochranu osobních údajů nad právem na informace. A ten, kdo to může udělat s konečnou platností, je opravdu soud. Tedy žaloba je namístě, právě proto, že věc je na hraně.
Vystudoval jste Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor numerická matematika. Z toho pohledu nepřekvapí, že jste i velmi dobrým šachistou. Co mě ale vzhledem k vašemu zaměření udivilo, že jsem vás potkal na křtu knihy profesora Ivo Budila „Globální dějiny a post liberální společnost“. Co vás tam přivedlo?
Profesora Budila znám jako jednoho z nejvýznačnějších myslitelů této doby, antropologa a člověka s velkým rozhledem zejména v dějinách, a to ho činí právě hodným pozornosti jako málokoho, když hovoří o budoucnosti. On umí pojmenovat věci globální a univerzální, téměř vždy platné a zároveň u nich upozornit na odlišnosti v daném čase. Je to velký milovník svobody a za tu je ochoten bojovat.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Svoboda je opravdu žhavé téma. Vy jste vychoval čtyři děti. Jakou budoucnost jim a jejich potomkům vývoj ve světě, v Evropě i u nás slibuje, a to právě z pohledu svobody a tlaku na to, co všechno už se nesmí? Nepřipadá vám, že se razí jediná pravda a diskuse se stávají nežádoucí? Je to nezvratný vývoj? Nebo to je jinak a jsme svobodnější než kdykoli dříve?
Jako otec považuji za svou povinnost být vůči dětem optimistický. I když přiznávám, že mi to jde stále hůř. K moci se stále více dostávají aktivisté v celé Evropě, kteří prostě nepřemýšlejí. Ne, že nevědí, jaké budou mít dopady jejich rozhodnutí, ale oni se ani nesnaží jimi zabývat. Vyhlásí nějaký nesmysl, poplácají se po ramenou, jak je to výborné, že jsou jednotní a člověk by čekal, že aspoň potom začnou počítat a uvažovat o dopadech. Ani to ne. Raději omezí svobodu slova, aby jim to ani nikdo nepřipomínal.
S tím souvisí i politická korektnost, která nám je vtloukána do hlavy ze všech stran. Pak si dovolí moderátor Marek Eben říci na karlovarském MFF při uvedení digitálně zrestaurované verze filmové adaptace románu Milana Kundery Žert, že zatímco dříve se hlídala vedoucí úloha strany, dnes se hlídá politická korektnost, a je oheň na střeše. Povstali noví svazáci?
Absolutně s Markem Ebenem souhlasím. Je to pro mne hrdina. Stejný hrdina, jako když někdo řekl za komunismu něco tehdy nekorektního. I on dnes zariskoval svoji pozici ve svém povolání. Některé reakce to ostatně dokládají.
V čele koaliční vlády stojí předseda ODS Petr Fiala. Tedy strany, jejímž členem jste v letech 1991 až 2005 byl. V čem se liší ODS za Václava Klause a ta nynější? Čím to, že se strana pod vedením ekonomů, lékařů či matematiků dostala pod taktovku politologů, středoškolských učitelů, právníků či žurnalistů, což byla naopak doména stran ODA i Unie svobody, které možná i proto zkrachovaly?
Je to smutná pravda. V době Václava Klause byla strana plná idejí, diskuse a soubojů o ideje. Dnes nic takového nevidíme. Politika dnes spočívá v tom, že se vysloví hesla, která přijímá mainstream, jako například „Jsme ve válce“ nebo „Patříme na Západ“. A politici soupeří v tom, kdo to řekne hlasitěji, kdo ten prapor zvedne výše třeba tím, že si oblékne triko jako Volodymyr Zelenskyj, nebo zbourá, dojat svým hrdinstvím, sochu. A už jenom pouhý dotaz na to, co tím autoři vlastně myslí, co ty věty znamenají, jaký je jejich obsah, vede k tomu, že je tazatel onálepkován jako nepřítel.
Tedy abych to shrnul, ODS z devadesátých let se od nynější liší víc, než se ODS liší od svých koaličních partnerů. Jen mi je divné, že i přesto, že je v nynější ODS ještě několik bývalých kolegů ze začátků, tak nejsou slyšet ani při takových návrzích, jako je zavádění cenzury, veřejné hlasování o osobách v Parlamentu i při vlastních primárkách a podobně, což vlastně byly principy, které jsem vždy považoval za neměnné.
Cítím, že v Parlamentu na průřez celým politickým spektrem platí, že větší šrám v životopise je být bývalým členem Klausovy ODS než být bývalým komunistou. Smutný to návrat do dob, o nichž jsem si myslel, že se už nevrátí.
Zasloužíme si proto, aby příští hlavou státu byl „prominentní spratek“ z té či oné prominentní bolševické rodiny, jak nejvíce favorizované kandidáty na Hrad Andreje Babiše a Petra Pavla nazval Miroslav Kalousek?
Ano, pokud se tak stane, tak zasloužíme! V tom je tolik symboliky po 30 letech! Vracíme se kruhem tam, kde jsme byli. Úplně nejvíc mě děsí ta obrovská nepokora, že sami tito kandidáti nemají soudnost, aby nekandidovali do místa, kde pracoval prezident Masaryk. Jeden povýšil lež na pravdu a u druhého vím, že sloužil za každého režimu tomu, kdo ho platil. Oba bez idejí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
