K 29. výročí listopadového převratu v roce 1989 jste napsal článek, v němž hovoříte o ukradeném či zprivatizovaném svátku ze strany mnohých politiků. Jak jinak by ale připomínky měly probíhat, než včetně zapojení politiků?

Politici převálcovali původní význam svátku, totiž pietní vzpomínku na Jana Opletala a další oběti nacistických persekucí v roce 1939. Uzákonili svátek jako Den boje za svobodu a demokracii, což je tak gumové vymezení, že se za něj mohou schovat skoro všichni. Například jeden z největších tlučhubů, Miroslav Kalousek, byl členem lidové strany, která byla součástí Národní fronty (pokud si hloubavý čtenář chce prohloubit znalosti o Národní frontě, najde odkaz třeba na wikipedii). Takoví jako on by k památným místům našich dějin měli přicházet pokorně, jako „do Canossy“, a ne ostatní mistrovat. 

Nejlépe by bylo zrušit všechny zákony hodnotící historii. Opakuji často vzpomínku na tureckého Arména Hranta Dinka, který byl vášnivým kritikem ultranacionalismu tureckého i arménského. Psal otevřeně o genocidě Arménů Turky, ale ostře vystoupil proti francouzskému návrhu zákona, který chtěl trestat popírání arménské genocidy. „Pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam,“ prohlásil, „a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“ Zdůrazňoval, že historie, a poučení z ní, je věcí vzdělání a odvahy podívat se na vlastní historii nezkresleně. Jako stoupenec svobody vyjadřování Hrant věřil, že pouze lidé, Turci a Arméni, by měli najít způsob, jak se usmířit, a že politici by neměli vynášet soudy nad dějinami.

Jak by tedy ty svátky měly vypadat? Jednak by neměly být státními svátky, ale památnými dny, kdy by se konaly kulturní, nikoliv politické akce, a politici by se jich účastnili jako občané tam, kde bydlí.

Nepochybně z úst řady politických představitelů a ústavních činitelů slýcháme každoročně 17. listopadu podobné či dokonce totožné projevy. Na druhou stranu, je vůbec něco nového, co k tomu říkat?

Je mnoho nového, co k tomu každoročně říkat, ale dá to velké přemýšlení. Tím pádem je jasné, že z politiků by k tomu mohl z vlastních myšlenkových zdrojů přispět jen málokdo. Základním postojem by mělo být zádumčivé ticho, a ne řev nevybouřených a frustrovaných aktivistů. 

Co se pak týče přidané vzpomínky na svazáckou akci 17. listopadu 1989, bylo by k povědění stále mnoho nového. Třeba to, jak to opravdu bylo a kdo to spunktoval. Je komická představa, která se neustále lidem vtlouká do hlavy (a mnozí tomu věří!), že studenti náhodou zabočili na Národní třídu a tam na ně vyskočily policejní jednotky, které tam byly zřejmě taky náhodou. Petr Pithart prokazatelně již čtvrt století hovoří o „předání moci“, ale ostatní kolem něj ho stále přeřvávají. Lidé by se totiž mohli začít ptát! To by byl sice začátek demokracie, ale konec některých starých struktur.

Nepochybně listopadové připomínky vždy přebijí události z roku 1989 a tragické události z roku 1939 jsou v pozadí, byť nejsou zcela upozaděné. Co s tím dělat? A není to vlastně pochopitelné? Rok 1989 je přece jen blíž a za další šlo o znovunabytí svobody…

Historici jsou tím ostražitější, čím jsou mladší pojednávané události. Převzít moc a rychle uzákonit pohled na dějiny, to je naopak bolševická manýra. 

Je ale asi těžké tomu odolat – vždyť například zákon o zásluhách TGM byl schválen ještě za jeho života, v roce 1930! Troufal bych si myslet, že Václav Havel by měl z názvu ruzyňského letiště a různých laviček kopřivku. Připadá mi to, jako by se mu těchto maškarád posmrtně dostalo naschvál. Mohu se ale mýlit, je možné, že by se mu to líbilo. 

Znovunabytí svobody – nezlobte se, ale považuji to za klišé. Svobodu nelze mít, svobodný lze jen být. Ruští bardové zpívají píseň Arkadije Severného o tom, že „mě nezavřou, vězením mohu sobě být jen já sám“. Jestli někdo něco ví o svobodě a nesvobodě, jsou to právě Rusové. V této souvislosti je ale příznačné, že mnozí mluví o svobodě, a málokdo o spravedlnosti. A co je svoboda bez spravedlnosti?

Psal jste, že i devětadvacátý rok po 17. listopadu pokračuje ve jménu pravdy, láska a tolerance rozdělování společnosti nenávistí, agresí. Kdo takto společnost rozděluje? V médiích se mluví hlavně o prezidentu Zemanovi a premiéru Babišovi.

17. listopad by se měl stát svátkem smíření, především smíření každého s jeho osobní minulostí. Mnoho z těch novodobých „bojovníků za svobodu“, jako například bývalý agent StB, nyní europoslanec Jaromír Štětina, zřejmě svou minulost nenávidí, a snaží se od ní odvrátit pozornost agresívními útoky. Trpí tím pak celá společnost. 

To jsou ti rozdělovači společnosti, nikoliv lidé, kteří se spolu hádají a přou a mají sváry a různice, protože tací vášniví debatéři se scházejí znovu a znovu, a hlasatelé stejných názorů by je unudili k smrti. Tito lidé jsou skutečným tmelem společnosti, protože spolu dokáží žít i poté, co se pohádali. 

Naopak lidé, co furt volají po nějaké jednotě, napadají ty, co se liší, takže do společnosti vnášejí nenávist a destrukci. Proto jsem zvolil jako téma slavný bonmot Nikolaje Stankoviče „kdo se liší, ten je sviňák“. Je to hluboké poučení z normalizace, ale bohužel mohutně rezonuje i dnes.

Na sociálních sítích hojně kolovaly komentáře týkající se rektora Karlovy univerzity Tomáše Zimy, který na Albertově po několikáté vzýval svobodu, demokracii a hodnoty listopadové revoluce, přitom byl členem KSČ až do února 1990. Lze i toto podle vás brát jako krádež svátku 17. listopadu?

Je to přinejmenším nevkusné, a nehodné rektora Karlovy univerzity. Kdyby byl rektorem odborník, mohl by si dovolit být o politických svátcích zticha, protože má vědeckou prestiž a je na svém místě a nepotřebuje „zdravit u vrbiček“. Politicky aktivistický rektor univerzity je podezřelý, že není na svém místě a ví to a dělá vše pro to, aby se tam udržel, protože za normálních okolností by se jím asi nestal.

V roce 2007 zahajoval ve foyer Filosofické fakulty tehdejší rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl, dnešní senátor, výstavu prvních podpisů Charty 77. Když promluvil o „Chartě sedmdesát osm“, hrklo ve mně, že mi už jebe, avšak moje manželka se na mě podívala s takovou směsicí nevěřícného pobavení, že jsem se uklidnil: mně ne.

Takže asi takto se z mého plebejského pohledu jeví ti akademici. A to jsem ještě zapomněl na protagonistu všech těchto akcí, přisátých na nedávnou historii, nynějšího poslance Pavla Žáčka. Opíšu jenom to, co sdělil sám o sobě, jak donesl studentský časopis na StB, protože nic výstižnějšího snad není možno formulovat. 

V knize „Sto studentských revolucí“ (1999, strana 848) najdeme toto: „V Bartolomějské (pozn.: vyšetřovny StB) jsem si to zavařil především tím, že se ‚nějak‘ řeč stočila k Protu (pozn.: studentský časopis ‚Proto‘, jehož byl Žáček šéfredaktorem) a já se jich ptal, zda mají poslední číslo, protože jsem si myslel, že ho mají. Řekli, že ne, ale stejně už ho asi měli. Domníval jsem se, že nebude nic proti ničemu, když jim ho nechám, ‚když půjdu kolem‘. Pak jsem vypadl, oddechl jsem si, ale říkal jsem si, sliby se mají plnit, tak jsem přišel asi za týden na vrátnici a říkal jsem tomu dozorčímu, že tady mám nějaký časopis a kde ho mám nechat, že to je na jméno Šrámek.“

V souvislosti s kauzou kolem syna premiéra Babiše jste varoval před tím, aby se svátek na oslavu demokracie nestal jejím hrobařem. Skutečně je to až tak vážné? Není kolem údajného únosu, nemoci pana Babiše mladšího a dalších věcí stále více otazníků než odpovědí?

Máte asi na mysli mantru předsedy ODS Petra Fialy, který není umanutě zaměřen na zničení Kartága, ale Babiše, protože téměř každá jeho odpověď obsahuje slova: „Vždyť těch otazníků, těch podivných věcí je tam celá řada.“ 

Říká se, že stokrát nic umořilo osla, a přesně to bude asi Fialova taktika. On nemá v ruce nic, a vlastně ani neblafuje. On jen do omrzení opakuje cosi o nejasnostech, problémech a podivnostech – a na základě této argumentace, řídké jak kojenecký průjem, by měl odstoupit premiér?

Prý je největším problémem trestně stíhaný premiér. To ale způsobili sami poslanci, kteří jeho vydání světské moci nepozdrželi, až mu skončí poslanecký mandát. A nemusel být problém. Čili problémem je spíše to, že poslanci umožnili trestní stíhání, které sice nikam nevede a asi ani nepovede, ale mohou s ním premiéra neustále štengrovat.

No, a ty otázky a nejasnosti a podivnosti – u koho nejsou? Co třeba samotný Petr Fiala? Co jeho zvolení předsedou ODS, to bylo v pořádku? Co jeho zařazení na první místo volební kandidátky, tam se nevznášely otazníky? Co jeho ministrování, bylo bez podivností? A co jeho kariéra jako rektora, žádné otázky? A jak se dostal do této funkce, bez stínu pochybností? A jak se vůbec dostal v roce 1983 na vysokou školu, v době velmi tuhých represí, kdy vyvrcholila StB akce Asanace, jejímž výsledkem byly mnohé vynucené žádosti o emigraci? Ani to nebylo trochu podivné?

Ti, kteří Petra Fialu dokonale znají, se mohou klidně zapřísahat, že na všechny otázky lze odpovědět negativně. Ti, kteří Petra Fialu neznají, by ale mohli těmito otázkami znejistět, obzvlášť kdyby byly opakovány pravidelně po delší čas. V paměti lidí by pak zůstalo „Petr Fiala, kolem něhož bylo tolik otázek, nejasností a pochybností“.

Kdyby byl Petr Fiala dobrý politolog a slušný člověk, uměl by se vcítit do situace, v níž by byly role obrácené. Bezpochyby se sám hlásí ke křesťanským základům civilizace, tak by mohl vědět, že by se druhému nemělo činit to, co by člověk sám nerad strpěl.

Kolem Babiše mladšího celkem není žádný problém. Je to obviněný švýcarský občan. Jeho výslech nemůže v kauze Čapí hnízdo Babišovi staršímu nijak uškodit. I kdyby jeho věrohodnost nebyla předmětem lékařského šetření, v procesním postavení obviněného se totiž může bránit jakkoliv.

Nadto – nezaznamenal jsem vůbec nic, co by ta dvojice reportérů měla zjistit nového. Řekl to i předseda komunistů Vojtěch Filip, že tam nebylo nic, co by již nečetl v policejním spise, dodaném do Sněmovny.

Závěrem otázka čistě politická. ČSSD oznámila, že se nezúčastní hlasování o nedůvěře, z čehož plyne, že vláda hlasování přežije. Je to tak dobře? 

Je to nepochybně špatně. Nikoliv to, že vláda vydrží, ale soc-dem udělala něco, čím se důkladně znevěrohodnila příznivcům, a odpůrcům je už jen pro srandu. Nehlasovat pro vládu, v níž jsem – to je pubertální poťouchlost. Soc-dem nejde do rizika, nemá názor, nemá tvář. Jen se třepe jako krysařík, ze všech stran jde na ní hrůza. Snaží se nepřivodit předčasné volby, protože to by se nad ní už zavřela voda. 

Musí tu asi vzniknout nějaká levicová formace, nejlépe Strana Práce, aby to bylo politicky trochu méně křiklavé. Špatný výkon levice negativně ovlivňuje i výkon pravice, což ve výsledku znamená úpadek politické kultury.

Zachovala se ČSSD „státotvorně” nebo jí nic jiného nezbývalo, když prezident avizoval, že by v případě pádu vlády jmenoval poprvé a případně i podruhé premiérem opět Babiše?

Myslím, že se soc-dem zachovala pudově, nejde jí už o nic jiného, než o sebe – čili je na nejlepší cestě do nebytí. Kdo potřebuje politiky, kteří se starají hlavně o sebe?

Kdyby se politici soc-dem nadechli a začali se prát s činy vysloveně zlými, které se vyskytují na naší politické scéně a ve společnosti vůbec, ať už je jejich původcem kdokoliv, mohli by se stát zajímavými. K tomu by ale museli mít koule.