O útoku na Donalda Trumpa se hovoří jako o „historickém přelomu“. Myslíte si, že atentát na hlavního vyzyvatele prezidenta Bidena skutečně něco v politických trendech změní?

Každý atentát na prezidenta je historický přelom. Většina prezidentů občanům za to nestála. Je to vyznamenání. Doklad o výjimečnosti. A navíc v době kampaně je to v USA, jestli se nepletu, poprvé. Amerika se tím zařadila mezi jihoamerické a africké země… Naposled byl prezidentský kandidát zabit v Ekvádoru. Poprvé také je, že se atentátníkovi tak klepala ruka, že se nestrefil.

Myslím, že to je také výstřel, který Trumpovi definitivně vyhrál tyhle přelomové volby, tedy pokud to nezkusí ještě jednou někdo, kdo bude mít lepší mušku.

Trump má díky fotografiím, na kterých zkrvavený pod americkou vlajkou nabádá své spojence ať vydrží, nejen volby vyhrané, ale touto fotkou má zajištěno místo i v americké historii. Vedle snímku vojáků, vztyčujících vlajku.

Fotograf Associated Press Joe Rosenthal vyfotil 23. února 1945 šest amerických vojáků, jak vztyčují vlajku nad japonským ostrovem Iwodžima. Ta obletěla svět a pak posloužila jako předloha pro památník americké námořní pěchoty, odhalený v roce 1954 u Arlingtonského národního hřbitova.

Rusové mají zase fotku válečného reportéra Jevgenije Chalděje, na níž sovětský voják Alexej Kovaljov vztyčuje rudou vlajku nad Reichstagem, u bronzového sousoší Germanie a jejího koně.

Znáte ten vtip o Mojšem, jeho PR poradci a překročení Rudého moře? To přijdou Židi, vyhánění z Egypta, na pobřeží Rákosového moře, půl hodiny za nimi egyptští pronásledovatelé a vyčerpaný Mojšeho poradce si povzdychne: „Pane, teda teď nás spasí jenom zázrak. Jestli vymyslej, jak přejít moře suchou nohou, tak jim zaručuju minimálně kapitolu v knize Šemot…“

Tu Mojšeho knihu, jejíž hebrejský název znamená „Jména“, odvozeno od úvodního incipitu „Toto jsou jména synů Izraele“. Dnes ji známe spíše pod následným řeckým pojmenováním Exodus a dodnes slouží jako ilustrace, co Bůh vykonal pro svůj lid a že svůj lid neopustí. Ta kapitola se jmenuje Kriat Jam Suf – Rozdělení Moře rákosí. Když Izraelci uviděli Boží moc, uvěřili v Boha i v Mojžíše a zpívali píseň chvály Hospodinu za přechod přes moře a za zničení svých nepřátel. Tato píseň se nazývá Píseň moře – Šírat HaJam. Dobrý PR, ne?

Lidé na místě podle svědků z atentátu vinili „Bidena a média“. Jak moc velká je podle vás „politická odpovědnost“ Trumpových protivníků? Přece jen jej měsíce vykreslují jako fatální nebezpečí pro demokracii, což může někoho přivést k myšlence na radikální řešení vážného nebezpečí...

No jo… Tomu bylo tak vždy. Vždy byl čas války nebo čas volby osudový pro vítěze i pro poražené. Vždy existovalo fatální nebezpečí, že zvítězí „ten druhý“. I v té Písni moře se dodnes zpívá: „Natáhneš svou pravici a země pohltí tvé nepřátele. Ve své neutuchající lásce povedeš lidi, které jsi vykoupil. Ve své síle je povedeš do svého svatého příbytku. Národy uslyší a budou se třást; lid Pelištejců zachvátí úzkost…“ Palestince ta úzkost ovládá dodnes.

Dnešek je zvláštní v tom, jak moc jsme si volby ritualizovali, do jaké míry do nich projektujeme touhu po změně. Nehledáme přitom toho nejlepšího z nás, který zabije kance, aby zajistil maso pro celý rod. Hledáme Spasitele, Vykupitele. Je to směšné.

Existuje geopolitická předurčenost těchto čtyřletých či pětiletých period v historii každé země. V případě USA je předurčenost dána rolí, kterou USA sehrávaly celou polovinu 20. století. Byly jedním z vítězů války, jsou vlastníky atomové bomby, odpovídaly dlouho za uchování „západní“ civilizace. Byly zemí pokroku. Byly hegemonem politiky poloviny světa. Nyní, když hrozí konfrontace s bývalým hegemonem druhé poloviny světa, který znovu obnovuje svou původní moc a navíc chce být architektem multipolárního světa, který by znamenal ztrátu značné části současné moci USA, je odpovědnost politiků této země ještě větší. Chtějí mír nebo válku? Američané jsou převážně „novokřtěnci“, potomci těch, kteří přišli do Nového světa, aby podrobili tamní národy a vnutili jim své náboženství. Opakovací puškou, ne křesťanskou láskou. Tohoto agresivního intervencionismu se nechtějí vzdát ani dnes. Intervencionismus tvoří jeden z pilířů americké politické teorie i zahraniční politiky.

Demokraté navíc uplatňují nejen politický a vojenský intervencionismus dobyvatelů Nového světa, ale svou politiku staví i na vnitřním ekonomickém intervencionismu – upřednostňují vládní zásahy do tržního hospodářství či regulaci ekonomických procesů v zemi. K maximalizaci zisku či k nápravě různých selhání trhu a podpoře obecného blahobytu, nebo v širším smyslu pro prosazování veřejných zájmů. Blaho jednoho však nemusí být blaho druhého. A málokdy bývá blaho všech.

Intervencionismus hrál hlavní roli v zahraniční politice všech západních mocností, zejména během viktoriánské éry a po ní, jako produkt imperiálního kolonialismu. Historik Alexandr Downes tvrdí, že bylo v letech 1816 až 2011 odstraněno 120 vůdců díky změně režimu ze zahraničí. Studie politologa Dov Haim Levina z roku 2016 zjistila, že Spojené státy v letech 1946 až 2000 zasáhly do 81 zahraničních voleb…

Impulz k násilnému svržení nevyhovujících režimů přehlíží několik klíčových skutečností. Za prvé, akt svržení cizí vlády způsobuje rozpad její moci – policie i armády. Tisíce ozbrojených mužů pak vedou povstání proti zasahujícímu nebo vítězi převratu. To se stalo například v Iráku, kde nad Američany i nad jimi dosazenou loutkovou vládou de facto zvítězila Mahdího armáda Muktady as Sadra, složená jak z islamistů, tak ze Saddámových vojáků. Mnozí sekulární Iráčané se slzou v oku dodnes vzpomínají na „krvavého“ socialistu Husajna. To samé se stalo v Lybii. Kaddáfího jméno i činy budiž pochváleny. Dal lidu černé Afriky naději.

Za druhé, dobyvatelé čelí kromě veřejnosti v porobené zemi také domácímu publiku a tyto dva zájmy jsou obvykle protichůdné. Domácí, kteří převrat platili, chtějí jiné věci než ti, v jejichž prospěch se oficiálně vedl. Rozdílné preference staví vnucené vůdce do bezvýchodné situace: Jednání, které jednomu vyhovuje, se druhému odcizuje. Cílem investice do převratu je vždy tribut či kořist – drancování ekonomiky poraženého. Ne demokracie. To se teď událo v Africe, odkud se jak nekoloniální Francie, tak Američané musejí pakovat.

Třetí problém nastává, když všichni ovládaní uvěří demokratizační propagandě a postupně obnoví vládu nad svou zemí. Pak se stane, že v zemi na dlouhou dobu zvítězí odpůrci intervence. To se nyní stalo v Maďarsku.