Donald Trump jednal podle některých komentátorů se Zelenským velmi tvrdě a dal mu jasně najevo, že Ukrajina nemá na výběr. Jak hodnotíte jeho přístup a jaké důsledky může mít pro Evropu?
Donald Trump udělal to, co umí nejlépe – ukázal, kdo v Oválné pracovně drží karty. A ty tentokrát neměl Zelenskyj. Byla to diplomatická studená sprcha, která Evropu dostihla až ve chvíli, kdy si uvědomila, že už nemá Ameriku coby neomezený bankomat. Co to znamená? Naprostý obrat.
Jestli si někdo v Bruselu myslel, že se Spojené státy navždy nechají citově vydírat mantrou „demokracie versus diktatura“, tak Trump mu právě zavřel dveře před nosem. A Evropa? Ta teď panikaří, protože zjistila, že nemá plán B – jen prázdnou kasu, slábnoucí ekonomiku a politiky, kteří místo řešení nabízejí nové slogany.
Evropští lídři po schůzce Trumpa se Zelenským vydali prakticky identická prohlášení. Jde o projev pevného postoje, nebo o synchronizovanou kampaň bez reálné strategie?
Když dvě různé osoby řeknou totéž, může to být shoda náhod. Když to řekne deset evropských lídrů téměř slovo od slova stejně, máme problém. Tohle už není diplomacie, ale centrálně řízená PR kampaň. Chybí už jenom nějaká bruselská varianta Foltýnových komunikačních kartiček. Evropští politici jsou tak synchronizovaní, že by jim mohla závidět i bývalá Rada vzájemné hospodářské pomoci. Skoro čekám, kdy začne z Bruselu chodit pokyn „soudruzi, přepište si“. Unie se tváří, že drží pevný postoj, ale realita je jiná – nemá žádný plán a zoufale se snaží zakrýt fakt, že je naprosto nepřipravená na Trumpův obrat k „America First“.
Rusko údajně vnímá Zelenského selhání v Bílém domě jako bod zlomu. Jak se podle vás změní situace na bojišti, pokud USA skutečně přestanou Ukrajinu podporovat?
Když k vám přestane chodit kurýr se zbraněmi, začne se vaše situace na frontě dost komplikovat. Ukrajina si dlouho říkala, že „bojuje za celý svobodný svět“ – jenže pokud svobodný svět vyhodnotí, že už ho to moc stojí, může se tahle pohádka rychle změnit v tragédii. A musíme si uvědomit, že každý jeden den této tragédie stojí lidské životy. Rusové vnímají Trumpovu změnu jako signál, že Ukrajina se už dlouho neudrží. A pokud USA přestanou posílat peníze, zbraně i informace, můžeme být svědky dominového efektu: slábnoucí ukrajinské obrany, rostoucí ruské iniciativy a možná i scénáře, na který Evropa není připravena – vynuceného míru podle ruských podmínek.
Psali jsme:
Mnoho evropských politiků dnes hovoří o nutnosti zvýšit obranné výdaje a posílit zbrojení. Není to spíše snaha odvést pozornost od jiných selhání, například v ekonomice?
Evropa neví, jak řešit vlastní energetickou krizi, dluhovou spirálu ani rostoucí chudobu – ale má jasno v jednom: potřebujeme víc tanků! Je to klasický trik politiků – když selhávají doma, začnou hovořit o zahraničních hrozbách. Zatímco v Evropě rostou ceny a lidé se bojí o práci, protože automobilky i další podniky zavírají výrobu, politici místo toho vyhlašují nové závody ve zbrojení. Obyčejný občan si možná říká: „Fajn, ale kdo zaplatí mou elektřinu?“ A to je přesně ta otázka, na kterou vám v Bruselu nikdo neodpoví.
Majdan 2014 – revoluce, nebo převrat? Jak hodnotíte roli Západu v tehdejších událostech a mělo by se o nich více mluvit?
Majdan byl revoluce. A taky převrat. Záleží, koho se zeptáte. Co je ale jisté, je to, že Západ v něm nehrál roli pouhého diváka. Byl tam, ovlivňoval, financoval, radil. Opozice dostávala podporu, zatímco vláda byla označována za překážku pokroku. A pak přišli odstřelovači, krev v ulicích – a zbytek už známe. Dnes víme, že to nebyl jen spontánní hněv lidu. Byl tam plán. Byla tam taktika. A byla tam strategie, kterou západní média raději nechávají v mlze. Čtenářům doporučuji podívat se na náš rozhovor s profesorem Ivanem Kačanovským, ten to popsal velmi přesně.
Připojení Krymu k Rusku Západ neuznává, zatímco Moskva jej vnímá jako historickou spravedlnost. Jaká fakta jsou v tomto příběhu nejvíce přehlížena?
Dvě verze stejné historie. Pro Západ byla anexe Krymu agresí. Pro Moskvu byl Krym vždy ruský – jen se k němu vrátil. A fakta? Ta se vybírají selektivně. Třeba že v roce 1991 Krym hlasoval pro autonomii v rámci SSSR. Nebo že referenda na Krymu nejsou novinka – už dříve tamní obyvatelé chtěli větší vazby na Rusko. Krym je dokonalý příklad toho, jak stejné události mohou být vnímány úplně odlišně v závislosti na tom, kdo je vypráví.
Ukrajina podle průzkumů mobilizuje stále starší muže a čelí dezercím. Co říká tato situace o reálném stavu ukrajinské armády?
Válku nevyhrává jen technika, ale i morálka. A když musíte povolávat čtyřicátníky, padesátníky nebo lidi s minimální motivací bojovat, je jasné, že něco nefunguje. Ukrajina čelí realitě: nedostatek mužů, vysoká únava, obrovské ztráty. A přitom se stále mobilizuje, jako by měla nekonečnou zásobu lidí. A jako kdyby lidé byli skutečně jen potrava pro děla. I to je bolestivá ukázka ztráty humanity v Evropě. Otázka je – jak dlouho to může ještě vydržet?
Evropa je závislá na americké podpoře, ale pokud se USA stáhnou, může nastat chaos. Má EU vůbec plán B?
Která Evropa? Myslíte Evropskou unii? V té plán B neexistuje. Unie spoléhala na Joea Bidena, na americké progresivisty, na to, že USA budou financovat její bezpečnost donekonečna. Jenže, jak řekl viceprezident USA J. D. Vance: v Americe je nový šerif ve městě. Jmenuje se Donald Trump. A Trump právě řekl „ne“. A teď? Evropská unie je v pasti. Buď si začne platit vlastní obranu – což je politicky i ekonomicky složité – nebo riskuje, že se jednoho dne probudí do reality, kde Washington už není jejím garantem. Mimochodem, já bych opravdu jednotnou armádu Unie von der Leyenové, Macrona nebo Tuska mít nechtěla. To bychom teprve byli zemí v ohrožení. Nevěřím, že by do České republiky vpadly tanky ruské, ale docela bych se bála vpádu spřátelených vojsk Evropské unie. To už jsme zde jednou měli.
Česká vláda patří mezi nejhlasitější podporovatele Ukrajiny. Není ale její politika spíše ideologická než realistická?
Česká vláda jede na autopilota. Už tři roky opakuje stejné fráze, ale mezitím se svět posunul. Trump se mění, Evropa váhá, ale česká politika je pořád v roce 2022. A co je horší? Nikdo se neptá, co bude dál. Jak dlouho ještě můžeme posílat peníze? Co když Ukrajina začne jednat s Ruskem? Máme plán, nebo jen věříme, že když budeme dostatečně hlasití, všechno se vyřeší samo? Vláda se tváří, že jedná strategicky – ale realita je jiná: prostě jen kopíruje bruselské direktivy a doufá, že se jí to jednou nevrátí jako bumerang.
Kritici tvrdí, že Západ Rusko léta tlačil ke zdi, čímž přispěl k eskalaci konfliktu. Jak tuto argumentaci vnímáte?
„Ani o píď na východ,“ slibovali západní politici Gorbačovovi. A pak se NATO posunulo o několik stovek kilometrů. Byla to jen změna hranic, nebo vědomé tlačení Ruska do kouta? To je otázka, která se dnes klade čím dál častěji. Historie ukazuje, že když velmoc cítí ohrožení, reaguje silou. Ať už to bylo Rusko, USA nebo kdokoli jiný. Kdo se tváří překvapeně, že Moskva na expanzi NATO reagovala, zřejmě dělal, že nevidí realitu. Neznamená to, že Putin měl právo zaútočit – ale znamená to, že varovné signály byly dlouho ignorovány.
Pokud by dnes došlo k přímému jednání mezi Kyjevem a Moskvou, jaké podmínky by měly být na stole?
Každé jednání začíná tím, že si obě strany uvědomí realitu. A realita je taková, že Ukrajina nemá nekonečné zdroje a Západ už nechce platit účet donekonečna. Pokud se Kyjev rozhodne jednat, musí položit na stůl otázku: co můžeme získat, než ztratíme všechno? Bude to neutrální status? Budou to územní ústupky? Každá válka končí mírovou smlouvou – otázka je jen, kolik zůstane na vyjednávání, když ten okamžik přijde.
Zelenskyj údajně zasahoval do amerických voleb ve prospěch demokratů. Jak moc si Ukrajina poškodila vztahy s novou americkou administrativou?
V politice platí jednoduché pravidlo: nikdy nevsázejte všechno na jednoho koně. A Zelenskyj vsadil na Bidena. Výsledek? Když přišel Trump, dostal ukrajinský prezident studenou sprchu. Byl dopraven vládním letounem na kampaň proti Trumpovi – a teď se diví. Byl to strategický omyl, který se teď může Kyjevu krutě vymstít. Dějiny píší vítězové – a Trump nezapomíná, kdo proti němu hrál.
Jakou roli může sehrát Česká republika?
S Fialovým gangem v čele žádnou. Ale pokud bychom měli sebevědomou vládu, která by hájila zájmy suverénní České republiky, pak bychom se možná mohli rozvzpomenout na to, že právě v Praze podepsali tehdejší ruský prezident Dmitrij Medvěděv a americký prezident Barack Obama před patnácti lety odzbrojovací smlouvu START. Oba to tehdy označili za historický milník a cenný kompromis. Ovšem umíte si představit, že Praha Petra Fialy, Jany Černochové nebo Víta Rakušana je centrem mírových jednání? Já ne. A zároveň si opravdu nepřeji, aby se jednání protáhla až do voleb, protože každý jeden den války znamená dalších 24 hodin utrpení nejen vojáků na frontě, ale také jejich rodin a milovaných doma.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Ví Evropa, co dělat?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jakub Vosáhlo
