Dají se „Trenky na Hradě“ považovat za jednu z nejradikálnějších akcí umělecké skupiny Ztohoven?

Záleží na tom, s čím to srovnat. Skupina má za sebou třináct let činosti. Většina z akcí vyvolala kontroverzi v tom smyslu: Kam by to dospělo, kdyby se takto choval každý? Pro někoho je zásah do vysílání veřejnoprávní televize v souvislosti s jaderným výbuchem na obrazovce obrovský problém. Pro jiného je posvátné prostředí Hradu. Další má za téměř nedotknutelné prostředí reklamy. Nyní se to jeví, že je náš poslední čin nejkontroverznějším a nejbrutálnějším zásahem. Mluví se hned o několika trestných činech. Ukáže se to až s odstupem. S tím, jak dopadne trestní stíhání. Jak to posoudí státní zástupce, soudce. Pak budeme moci hovořit mnohem kvalifikovaněji o tom, jak radikální to byla akce.

Šlo o hanobení státního symbolu...

To je ale přestupek. Skupina za sebou má minulost, v níž byly i trestní kauzy. Roman Týc ve své osobní tvorbě, která nepatří do projektu Ztohoven, byl dokonce v rámci trestního řízení odsouzen k pokutě a pak následně šel do vězení. Je otázka, jak to dopadne. Podle vás to bylo hanobení státního symbolu, podle mě o žádné hanobení nešlo. Je to diskutabilní. Nikdo tu vlajku nepošlapal, nepočural, nezneuctil. Sejmutí ze stožáru není žádné hanobení. Uvidíme. Nyní jde o čistě „dojmologické“ úvahy.

Kolik má vlastně skupina Ztohoven členů? V jedné z rozhlasových debat jsem zaslechl, že kolem stovky...

Říci, že má skupina sto členů, je zavádějící. Jsou v ní různé vrstvy. Existuje tvrdé jádro Ztohoven, které se intenzivně schází a řeší nové projekty. To je užší skupina pár lidí. Na ni je nabalena vrstva blízkých, kteří se nějakých projektů již zúčastnili a v něž máme hodně velkou důvěru. Pak je kolem nás ještě širší skupina lidí a přátel, kteří pomáhají s konkrétními projekty. Ti přispívají svými jedinečnými schopnostmi či znalostmi. Jsme jako cibule. Akce plánuje jádro a podle jejich povahy se do nich zapojují další slupky.

Má skupina Ztohoven nějaký etický kodex? Máte definované hranice svých činů?

V podstatě ne. Jsme založeni na důvěře, široké diskusi a hledání společné řeči. V uměleckém světě je to hodně paradoxní, protože umělci obecně a ti, jež jsou ve kupině Ztohoven zvláště, jsou dost silné individuality. Každý má svou hlavu, svůj recept na nejlepší dílo. Skupinová práce ale vyžaduje potlačení individuality a ochotu slevit ze svých názorů, aby došlo ke shodě. Teprve dlouhodobé hledání společné řeči vede k silným výsledkům.

Prezident Miloš Zeman vám pije krev, že se přátelí s Vladimirem Putinem. Nicméně například propaganda a nedemokratické jednání ze strany USA vás neštvou? Proč jste třeba na americké velvyslanectví nepověsili symbol vševidoucího oka, když americké tajné služby dnes sledují kdekoho?

Zde bych to dal do kontextu se souběžným projektem Paralelní polis, protože akce byla sice namířena prvoplánově proti Zemanovi, ale ve druhém plánu není náhodou, že se celá akce odehrála na Pražském hradě a dotkla se prezidentské standardy. A právě otázka symbolů byla ve skupině velmi diskutována. Zjistili jsme, že o významu symbolů a státnosti se moc velká diskuse nevede. Přitom je nepochybné, že se podstata české státnosti otřásá v základech. Razantně sem vstoupila EU. Řada obyvatel s EU nesouhlasí, chtějí z ní vystoupit. Česko je součástí mnoha mezinárodních celků, a to samozřejmě mění i podstatu státnosti. Paralelní polis je zaměřená antiautoritářsky. Kdybyste k nám chodil na přednášky a různé akce, zjistíte, že zrovna v Paralelní polis se do značné míry probírá otázka možností států, jak narušovat soukromí, jak lidi sledovat, jak kontrolovat jedince. A tam se mnohem častěji skloňují americké bezpečnostní služby než kdekoliv jinde. A proč? Jednak toho o nich víme nejvíce a jednak disponují nejsilnějšími sledovacími technologiemi. Rozhodně to není tak, jak se nás snaží média a veřejnost zaškatulkovat, že jsme hlásnou troubou Západu.

Jste anarchisté? Navazujete na myšlenky Michaila Bakunina a Petra Kropotkina?

To je také zavádějící. Kropotkin je pokládán spíše za anarchokomunistu. Hlásá komunitní řešení, konec kapitálu jako základního strukturálního prvku ve společnosti a tak dále. Říká, že má být soukromé vlastnictví potlačeno. To si podle mě nikdo ze členů skupiny nemyslí. Samotná skupina je v tom celkem rozpolcená. Asi znáte postoje Romana Týce, který jednou v DVTV prohlásil, že je striktní anarchista. Nicméně šlo o snahu pobouřit. Hezky to vykresluje naši skupinu, protože by to v ní nebyli všichni ochotni o sobě prohlásit. Samotná skupina není politicky jednotná. Nejde o skupinu anarchistů, která chce rozvrátit stát. Jsou mezi námi tradicionalisté, jež mají symboly československé státnosti ve velké úctě. I skrze diskusi s nimi musela akce „Trenky na Hradě“ projít. Podívejte se na pokroucenost chápání termínů fašismus, Hrad, demokracie. Hrad je některými lidmi chápán jako muzeum ideí českých vládců. Ale dnes to je demokratická instituce placená z našich daní. My často testujeme hranice, co vlastně různé společenské instituce unesou.

V Česku začíná být podobných experimentátorů více a více. Například Milan Kohout a jeho drsné, často politicky angažované performance. Ovlivňujete či inspirujete se navzájem?

Intenzivně sledujeme skupiny či jednotlivce na umělecké scéně, kteří se vyjadřují nějakým podobným způsobem nebo k podobným tématům jako my. V případě pana Kohouta bych ale nemluvil o nějaké přímé inspiraci. Jeho způsob práce je zcela odlišný. Hodně ho staví na svých osobních performancích, na své osobě a myslím, že to je jeho slabina. Když totiž takhle intenzivně a kontroverzně pracuje člověk sám, tak mu, a to mluvím z vlastní zkušenosti, začne chybět zpětná vazba. A tu my ve skupině máme. Nicméně vzájemnému ovlivňování asi nikdo nezabrání. Nežijeme ve skořápce.

Cítí se být skupina Ztohoven součástí „pražské kavárny“, jak o odpůrcích z řad pražských intelektuálů hovoří prezident?

Jednu kavárnu v pražských Holešovicích provozujeme, takže vlastně jsme kavárníci. Nicméně žádná názorová platforma jako „pražská kavárna“ neexistuje. Je to součást mediální strategie prezidenta, jak úderně a zkratkovitě popsat oponenty. Pojem funguje, protože se na tu zkratku chytnou skoro všichni mimopražští. Jako v každé jiné zemi, i u nás existuje napětí mezi hlavním městem a zbytkem země. Vládne mezi nimi nevraživost typu vidláci z venkova versus nabubřelí a arogantní lidé z centra. Na tuto jistotu Zeman vsadil, když přišel s termínem „pražská kavárna“.

Už Václav Havel říkal, že v národě vládne „blbá nálada“. Od té doby se to ještě zhoršilo a společnost je dnes velmi rozdrobená na jednotlivé názorové skupiny. Nemyslíte si, že i váš čin přispěl k relativizaci hodnot, fragmentaci společnosti, rozdělení národa?

Podle mě pomohl zlehčit tíživou atmosféru. V Česku opravdu houstne vzduch. Hlavní stránky novin jsou plné uprchlíků či diskusí o budoucnosti Evropské unie. Vždyť se na tuto akci lze podívat i s určitou dávkou nadsázky, humoru a satiry. Politická satira v Česku velmi upadá. Lidé ztrácejí smysl pro humor. Samozřejmě že spousta lidem naše akce nepřijde vtipná. To k satiře patří.

Takže národ Švejka a Cimrmana ztrácí humor?

Ano. Lidé ho pod návalem negativních zpráv a emocí ztrácejí. Jsem přesvědčen, že je Zeman jedním z těch, kdo šíření negativní nálady posiluje. Ostatně i ten „mistr bonmotů“ přestává být vtipný. Nicméně pro Čechy byly svérázný smysl pro humor a nadhled příznačné. Pomáhalo nám to překonávat zásadní krizové okamžiky. Jestliže ale ztrácíme nadhled, jak překonáme nedcházející krize. Bojím se, že tato společenská atmosféra je nebezpečným symptomem radikalizace české společnosti, která přestane být jednoho dne legrační. My si neuzurpujeme patent na pravdu. Našimi činy naopak říkáme, že jsme bezradní a snažíme se v současném světě zorientovat. Vím, že to v zemi, kde má každý patent na rozum, zní hodně poníženě, ale nebojím se to říci.