Jako kadeřnice se živí už přes deset let. Její klientelou jsou často Češi, kteří žijí v zahraničí a při cestách do domoviny se nechají ostříhat, ale i zákazníci z ciziny. „Mám klientky, co za mnou jezdí ze Švýcarska, Dánska, dojíždí za mnou z Moravy či Slovenska. Je to můj život a celý život tuhle práci dělám. Baví mě to a v uvozovkách nic jiného neumím, dělala jsem sice dříve například v barech, ale ani to dnes není možné. Když je člověk zaměřený na jeden obor, je těžké najít v současné době jinou práci,“ řekla redakci.  

Těsně před tím, než koronavirová pandemie propukla, rozhodla se pronajmout si místo křesla v prestižních salonech, kterými prošla, celý vlastní prostor. Zrekonstruovat ho a během oprav v něm zároveň vydělávat peníze, aby vše zaplatila. To se však nestalo. Z prvotního doufání na jaře loňského roku, že uzavření služeb a obchodů skončí za pár týdnů, se staly měsíce, s nějakými přestávkami prakticky celý rok. Z počátku všechna pravidla dodržovala, první měsíc a půl zůstala doma a neostříhala vůbec nikoho. Najednou však stála před rozhodnutím, zda vše zavřít, rozprodat, živnost ukončit a jít si stoupnout například za kasu do supermarketu, nebo poskytovat službu protizákonně. 

Stříhám jen ty, kterým věřím

Začala nejdříve stříhat nejbližší známé. Ve druhé vlně pandemie – od října 2020 – se navštěvování zákazníků v jejich domovech stalo běžnou praxí, někteří zákazníci naopak jezdí k ní. Aby se ochránila, kadeřnické služby poskytuje pouze stálým klientům a známým, kterým věří, jinak se bojí. „Slyšela jsem příběhy, jak se paní objednala domů ke své kadeřnici a pak na ni zavolala policii. Fascinuje mě, jak se k sobě mohou lidé chovat. Proč jí tedy volala?“ podivuje se profesionální kadeřnice a vysvětlila, jaké jiné způsoby se dají použít. Její přátelé se dohodli mezi sebou, pronajali si byt a mají v něm utajený salon. 

Otevřít služby veřejnosti by podle ní bylo rozumnější: „Jaký to má smysl? Objedu celou Prahu a možnost nákazy je tím mnohem větší, protože jezdím městskou hromadnou dopravou. Otevřít a dodržovat určité hygienické podmínky by bylo mnohem bezpečnější. Přijedu do bytu, kde žije buď celá rodina, nebo pár, prostě více lidí, kdo v dnešní době žije sám?“ vysvětlila. 

Náklady, které musí měsíčně uhradit, dosahují desetitisíců korun. Nájem prostor, vlastní ubytování, materiál a mnoho dalšího, od státu však téměř nic nedostala. Jako živnostník žádá o příspěvek 500 korun na den – zatím uspěla jen za měsíc prosinec, od té doby neviděla dle svých slov ani korunu. Neuspěla ani u příspěvku na nájem, ani na cokoliv jiného. S byrokracií státu jí pomáhá účetní, podle níž opakovaně změnili pravidla, případně udělali serverové úpravy, takže najednou skončila na konci seznamu žádostí: „Takže bych měla dostat něco na konci měsíce. Já musím platit nájem hned, musím platit odvody, zálohy za vodu i elektřinu, ale to nikoho nezajímá,“ uvedla s tím, že pomoc státu, který jí znemožnil podnikat, považuje za absolutně nedostatečnou. 

V Rakousku stát hradí plné nájemné i ušlý zisk

Díky kamarádům v oboru za hranicemi má dostatek informací a může porovnat, jak se který stát k živnostníkům chová. „Mám kamarádku v Rakousku, kde mají sto procent příspěvků na nájem a také dostávají část ušlého zisku. Přijde mi nefér, že odvádím státu peníze a nemám nárok ani na minimum. Na jednu stranu se politici diví, že lidé porušují pravidla, že chodí pracovat k lidem domů, ale jak to mám udělat, když nemám ani korunu a musím tyhle věci platit?“ podivila se nad rozdíly mezi zeměmi. Přístup vlády k živnostníkům označila jako špatný, neadekvátní, pomalý a vše navíc komplikuje byrokracie. „Abyste něco dostala, musíte vypisovat složitě papíry, až nesmyslně. Jiná kamarádka, také kadeřnice, žije v Londýně a automaticky jí přišla sms zpráva, že dostane na účet tolik a tolik peněz. Vždyť já jsem přece v systému jako fungující OSVČ, proč bych o to měla žádat?“ řekla. Zároveň tvrdí, že pokud se k tomu stát nedokáže správně postavit, lidé si vždy najdou nějakou cestu. „Pak se udělá drama v televizi, že lidé porušují zákony, které nejsou zákony, protože si je vláda vymyslela,“ podotkla. 

V jejím případě se však nejedná pouze o náklady aktuální, jen ve vybavení a zboží má investováno celkem 400 tisíc korun. Kadeřnice je totiž obor nejen specifický, ale také finančně náročný právě kvůli materiálu. Pokud je navíc náročná klientela, jsou i nároky na kvalitu mnohem větší. „Musím toho mít hodně, nelze mít po jedné barvě od každého odstínu, ale od každého minimálně tři až pět. Nikdo neví, kdo kdy přijde a co bude chtít,“ vysvětlila. Velmi drahé jsou i nástroje potřebné k jejímu zaměstnání, jako jsou přístroje a vybavení. Kvalitní kadeřnické nůžky stojí i 60 tisíc korun. „Všechny komponenty jsou strašně drahé a teď dělejte něco jiného,“ řekla. 

Kadeřnice: Od prosince jsem nedostala ani korunu

Nyní se nachází v situaci, kdy netuší, jestli nějaké peníze vůbec získá a jak dlouho to všechno ještě vydrží. Svoji situaci pochopitelně srovnává s jinými známými. Někteří provozovatelé restaurací v jejím okolí mají výdejní okénko, tedy alespoň částečný příjem, a k tomu získali nájemné a příspěvek na zaměstnance. „Já jsem od prosince nedostala nic a nemohu provozovat provozovnu. Oni mají otevřeno přes okénko a získali všechny příspěvky. Pro mě je to nepochopitelné. Nejsem v minusu, ale nic nevydělám. Snažím se to stále držet, protože pak to třeba bude zase dobré, ale pochybuji, jestli to v listopadu nepřijde znovu – s rychlostí, jakou tady očkují a vymýšlejí problémy,“ uvedla. 

Řešení, při kterém se lidé prostřednictvím aplikace v mobilních telefonech mohou nechat ostříhat, zajít si do baru či restaurace, jak připravuje vláda, ale příliš nevítá. „Bylo by jednodušší prokazovat se aplikací než nosit papíry, ale já si na tyhle věci nehraju a ani bych to nevyžadovala. Je mi to jedno. Pro praktičnost, když se zavede něco povinného, jako předkládání negativního testu nebo očkování, bude aplikace určitě jednodušší a rychlejší, ale já bych se na to vyprdla a fungovala normálně, než s nějakým prokazováním,“ řekla sama za sebe. „Když bude mít někdo negativní test, tak mně to bude stačit. Nejde o věc, kterou bych potřebovala, abych mohla fungovat. V podstatě bych to příliš neřešila a nemyslím si, že by to nějak pomohlo,“ uvedla s tím, že spousta jejích kolegů by k tomu přistupovala stejně. 

Lidé nestojí v řadě na ostříhání, aplikace nepomůže

„My potřebujeme peníze. Lidí s aplikací, negativním testem nebo očkováním bude nejdříve velmi málo. A hlavně máme každý specifickou klientelu, nejde o frontu lidí čekajících na stříhání. Nejsme maloobchod, kam vstoupí i cizí zákazníci. Jsme specifický obor, a ještě bychom filtrovali, jestli má zákazník zelenou nebo červenou? To můžou rovnou zavřít všechno,“ tvrdí živnostnice s tím, že netuší, jak dlouho podobný styl práce ještě vydrží. „Když budu pracovat tímto způsobem a nevydělávat, tak jde spíše o to, jak dlouho vydržím psychicky. Člověk potřebuje nějak žít, a ne dělat od nevidím do nevidím a nevydělat ani korunu. Zaplatím nájmy, materiál a nezbude nic. A k tomu všemu ještě cestuji po celé Praze, kde je dojezdová vzdálenost půl hodiny až hodinu,“ dodala nakonec.