Pane doktore, do volebního boje nám opět ingerují bezpečnostní složky. Poslanec ANO Pavel Růžička tvrdí, že velitelství informačních a kybernetických sil naší armády vypracovalo dokument s názvem „Volby 2025“. Tento útvar se stýká s řadou „influencerů“, kteří se snaží ovlivňovat veřejný prostor podle představ armády. Pakliže má poslanec Růžička pravdu, co s tím dělat?

Vyjádření pana poslance Růžičky jsem si přečetl pozorně. Myslím, že bychom ho neměli přehlédnout nejen proto, že je místopředsedou branného výboru Poslanecké sněmovny, ale také proto, že seznam nebezpečí pro Ústavu ČR, o kterých on mluví a píší různí jednotlivci, varují před nimi politici, v tomto případě řádně zvolený poslanec Parlamentu ČR, se v posledních dnech a týdnech podivuhodně rozrůstá. Nemám dostatek informací o tom, že pan poslanec Růžička mluví pravdu, ale podle různých indicií můžeme předpokládat, že se něco mimořádného v české politice odehrává.

Lze to chápat v souvislostech s někdy až hysterickou diskusí o předvolebních tématech, kterou česká audiovizuální i tištěná média zneužívají, zatím ještě předpokládejme, ke zvýšení úspěchu svých komerčních aktivit, ale neměli bychom zapomínat, že nadbytečné používání žurnalistických výpůjček v politickém diskurzu doprovází většinou velká míra demagogie a povrchního používání dutých slov. A také znásilňování tradičních pojmů, které tvoří základ naší politické kultury a mnoho dalších negativních projevů politické nedospělosti.

Už jenom podivný zájem a soustřeďování se na pojmy, jako jsou oligarchie, plutokracie, liberalismus a demokracie, natož pak vyhrožování oponentům slovy jako pravice, levice, střed, extremismus pravicový nebo levicový atd., ukazuje, že politický diskurz je ovládán verbálními útoky, urážkami všech a všemi. Neúcta k používaným, respektive zneužívaným významům slov už vytvořila sémantický chaos, ze kterého, obávám se, budeme v nejbližší době jen velmi obtížně hledat cestu za poznáním.

Proto je ale také možné, že neobratně formulované vládní zadání těm, kteří by měli proti tomuto chaosu něco dělat, svádí trochu jednodušeji uvažující osoby o vojenské disciplíně jako politické filozofii (v překladu do češtiny politické lásky k moudrosti). To mohlo pervertovat nejen do pozoruhodné strategické komunikace, ale i k vytvoření skupiny osob organizovaných na principu zadávání úkolů a odpovědnosti shora dolů. Ten je obdobou, dovolil bych si tvrdit, že dokonce výrazně zesílenou o princip třídního uvědomění. Ten se objevuje v různých zemích a v různých obdobích opakovaně. Je lhostejné, zda jsou jeho elitními nositeli velitelé a vojáci, straničtí aparátníci nebo pasivní konzumenti, kteří dávno zapomněli, že byli také voliči. A že se musíme starat, aby ti námi zvolení se museli z plnění svých povinností zodpovídat, ale že tato odpovědnost se týká také každého jednotlivce nadaného občanskými ctnostmi, který se musí zodpovídat za svoje politické hříchy sám před sebou.