Rok 2018 byl na domácí politické události dost bohatý. Volili jsme prezidenta, konaly se komunální a senátní volby, vznikla nová vláda. Čím to, že i druhá přímá volba hlavy státu vyvolala takové emoce jako první zvolení Miloše Zemana? Je to způsobem volby, že je do ní každý občan vtažen na rozdíl od předchozího parlamentního rozhodování, nebo to je především osobou vítěze?

Prezident je mimo jiné symbolická figura. A ONI pomalu ztrácejí půdu pod nohama. Porazit Miloše Zemana byl proto JEJICH naléhavý zájem. Jenže nejméně vadit šéfům akademických ústavů a rozdělovat peníze v Akademii věd není kvalifikace postačující pro oslovení váhajících voličů – jak se ukázalo. Hezky to vystihla jedna moje bývalá kolegyně: „Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset volit Miloše Zemana.“ ONI ještě mnohé ovládají, zejména Český rozhlas a Českou televizi, ale mohli se přesvědčit, že ani to nestačí. Mně dělají starosti příští volby. Najdeme důstojného kandidáta, nebo strpíme nějakého „kisku“? Miloš Zeman společnost nerozděluje, ta je rozdělená a nevím, jaké vnější ohrožení by muselo nastat, aby byla sjednotitelná. Současný prezident je při všech výhradách osobou, která nepanáčkuje na zapískání. V Evropské unii patří k výjimkám. Naštěstí, ale stačit to nebude.

V protestech proti své osobě si s prezidentem vůbec nezadal premiér Andrej Babiš. Jeho kritici mu mimo jiné vyčítají předlistopadovou minulost, kauzu Čapí hnízdo, střet zájmů a evropské dotace pro Agrofert v době, kdy stojí v čele vlády, kumulaci politické, ekonomické a mediální moci,  ale i to, že se jeho kabinet opírá o podporu komunistů. Své odpůrce rozlítil i prohlášením, že nikdy neodstoupí. Diskvalifikuje ho něco z uvedeného z výkonu funkce premiéra, nebo jako vítěz voleb a s důvěrou Sněmovny má na tuto funkci „právo“ a pouliční protesty proti němu jsou bezpředmětné?

Nepatřím k obdivovatelům krajně pragmatického premiéra. Celý život dokázal být zadobře s každým, kdo pro něj byl důležitý, a perfektně ovládá „má dáti - dal“. To je program, se kterým může být úspěšný podnikatel, ne země. Před listopadem byl pro Andreje Babiše důležitý někdo jiný, s někým jiným bylo třeba být zadobře. Pamatujeme si vtip z tehdejší doby: „Jak se máš?“ „Výborně!“ „To musíš být pěkná svině!…“ I dnešní doba má své slovy Karla Kryla „skromný úředníky“ a také dojiče systému, ovšem ty mladší bez minulosti. Z Čapího hnízda nic nebude. A když v čele vlády může být miliardář, proč by nemohl požívat „rovných práv“? Miliardář má v politice střet zájmů už z definice. Většině miliardářů stačí řídit běh věcí ze zákulisí, a starají se jen o svůj kšeft.

Říci v pravou chvíli „Nikdy neodstoupím!“ je přece krásně demoralizující pro soupeře. Rozlícení je ještě víc shazuje... Nemáme zákon, který by miliardářům zakazoval koupit si vlastní politickou stranu. V antických Athénách mohl být ostrakizován každý, jehož vliv by ohrožoval demokracii. Jenže Andrej Babiš dělá, co může, a drtivě vítězí. Ani nepotřebuje překračovat demokratická pravidla. Čím více se jeho oponenti vztekají, tím více ukazují svoji neškodnost. Každý má právo ANO v demokratických volbách porazit. Jenže tradiční pravice už dokázala, co dokáže, tradiční levice dokazuje, že ustoupila natolik, že už nemá co nabídnout, a tak zbývá Velký Pragmatik, nedostatečně diagnostikovaní Piráti a mainstreamem ostrakizovaný Okamura. Skutečných osobností pramálo. Přitažlivý program není vidět. V případě jedněch neexistuje, v případě jiných není na očích.