Po pětadvaceti letech se vede boj o interpretaci 17. listopadu, zda šlo o revoluci studentů, herců a posléze většiny národa za svržení nenáviděného režimu, či o pokojné předání moci nebo zda komunismus padl sám. Jak jste ty události vnímal tehdy v samotném centru dění a jak na ně pohlížíte nyní s časovým odstupem?

Na tak komplikovaný proces, který se odehrával v těch dnech, má těžko někdo jednoduchou odpověď. Pokud ano, tak asi věděl tehdy víc, než jsme věděli my ostatní. Když dnes někdo tvrdí, že to všechno věděl, že měl všechny informace, tak trochu zveličuje jednak svůj postoj, ale možná i svou vlastní roli. Pravdou je, že boj o interpretaci toho, co se vlastně stalo, jaké to mělo důsledky a jakou kdo v tom hrál konkrétní roli, probíhá. Není to poprvé v českých dějinách, u nás je obvyklé, že se těžko hledá shoda nad jmény, událostmi i důsledky, které to pak mělo pro společnost. A v tomto případě to platí beze zbytku. S odstupem a se zkušenostmi i novými informacemi, ke kterým jsem se dostal, si nemyslím, že to byla spontánní akce, že vybublal pouze nějaký přetlak, že kdyby to nepřišlo teď, tak by to přišlo o týden později. To určitě nějakou roli také hrálo, ale spíše se přikláním k tomu, že šlo o dohodu o předání moci. A ta masivní, spontánní aktivita studentů, herců a posléze široké veřejnosti dotvářela jakýsi kolorit, dotvářela atmosféru a přikrášlila to, co nebylo vidět pod povrchem.

Jak jste se dostal do centra dění a k jeho nejviditelnějším protagonistům, když v hlavním městě žijete až od roku 1990?

Já jsem původem napůl Pražák, maminka byla ze Slovenska, tak jsem klasické federální dítě. Otec měl potíže, protože jeho švagr byl politický vězeň, a tak těžko hledal ve svém oboru práci v Praze. Dostal ji na Ostravsku a tam jsme jako rodina žili. Do centra dění jsem se dostal díky své profesi. Byl jsem pedagog na střední škole, hned po Listopadu jsem se stal mluvčím Občanského fóra a posléze mluvčím všech Občanských fór středních škol na Moravě. Pak mě oslovil lídr Občanského fóra z Moravy Tomáš Hradílek, tehdejší mluvčí Charty 77, a přizval mě do svého týmu. Poté jsem se stal vedoucím krajského koordinačního centra Občanského fóra v Ostravě, kde jsme později připravovali volební kampaň pro jaro 1990. Po volbách jsem pak dostal dvě nabídky. Jedna byla na manažera Občanského fóra pro komunální volby, což by znamenalo být ve Špalíčku, v centru Občanského fóra. Druhou jsem dostal od Václava Klause, abych mu dělal politického poradce. Takže takhle to vlastně vzniklo.

Z textů, které publikujete, to vypadá, že nejste s vývojem uplynulých pětadvaceti let spokojen. Jaké jste měl představy, kudy by se naše země měla ubírat?

Přiznejme si, že kromě lidí, kteří měli před ostatními náskok – mám na mysli dobře informované soudruhy z různých úrovní společnosti před Listopadem 89 a také zkušené hráče z podniků zahraničního obchodu – tu bylo opravdu jen málo těch, kteří měli povědomí o tom, v jakém reálném stavu je československá ekonomika, co všechno bude znamenat ta či ona změna. Všichni ostatní jsme se učili za pochodu, z bodu nula, určitou roli tam sehrála nejenom nezkušenost, ale nebojím se říci i naivita. V té omamné atmosféře po Listopadu 89, kdy se lidé k sobě pár týdnů chovali slušně a byli vstřícní a ochotni k nějakému sebeobětování, jsme chtěli věřit, že přijde nějaká lepší, férovější budoucnost. Ale představy byly opravdu velmi rozmanité, část společnosti to spojovala s lepším životním prostředím, jiní měli představu, že to bude variace na projekty z roku 1968, to znamená nějaký měkčí socialismus s lidskou tváří. Myslím si, že málo lidí mělo představu o tom, co to vlastně je ten kapitalismus, co to je volný trh, co to jsou akcie, co je to dozor nad kapitálovým trhem. To jsme se všichni bezezbytku učili den po dni.