Minulý týden Česko opustili vyhoštění ruští diplomaté, což je prezentováno jako krok k narovnání pokřivených vztahů s Ruskem. Například bývalý zástupce ředitele rozvědky (ÚZSI) Jan Paďourek vnímá současnou rusko-českou krizi jako příležitost začít od nuly a zbavit se „nerovných vztahů vazala a dominanta“, které se prý vlekly ještě od dob Československa a nadále přesahují do současnosti (ZDE). Je spravedlivý tento koloniální pohled na česko-ruské vztahy?

Jaroslav Bašta: Není mi jasné, proč si Jan Paďourek myslí, že ve vztazích České republiky a Ruské federace přetrvávaly nerovné vztahy z dob Československa a Sovětského svazu. Jediný nepoměr existoval v počtu diplomatů na ambasádách v Moskvě a v Praze, ale ten zdaleka nedosahoval takových parametrů jako asymetrie v zastoupení některých našich spojenců (USA, Německo). Koloniální pohled má ve vztahu k RF zpoždění více než třicet let. Vysvětlil bych si ho jako součást trendu, který začal před dvěma lety snahou o přepisování historie, jejímž symbolem se stalo odstranění pomníku maršála Koněva. Jde o plíživou ukrajinizaci české zahraniční politiky, v jejímž důsledku se ve vztahu k výsledkům 2. světové války Česká republika posouvá z tábora vítězů do tábora poražených (ZDE), tedy od suverénního státu k sedmnácté spolkové zemi, či spíše protektorátu. Bohužel tuto tendenci prosazuje především nastupující generace politiků, pro které (podobně jako pro sudetské Němce) historie Druhé světové války začíná až v květnu 1945.

Jsou vztahy mezi Českou republikou a spojenci z NATO a EU rovné?

Asi by bylo nadbytečné uvádět jiný odstrašující příklad než kauzu Vrbětice, v níž podřízenost velmi hrubému a nekvalifikovanému vnějšímu nátlaku vedla k tomu, že českou vládou začali otevřeně pohrdat také naši evropští spojenci.

Podle politologa Oskara Krejčího se Česko jako malý stát musí schovat pod nějakou „širší střechu“, aby přežilo (ZDE), ať už jde o spojenecké smlouvy se západními mocnostmi za první republiky, sovětský blok po 2. světové válce nebo propojení s bruselskými nadnárodními institucemi dnes. Jak uvádí politolog, každé takovéto propojení představuje určitá omezení suverenity. Je možné za takových podmínek provádět samostatnou zahraniční politiku?

Postřeh Oskara Krejčího je přesný. Ovšem i v této situaci lze usilovat o samostatnou zahraniční politiku, což názorně předvádí Viktor Orbán v Maďarsku (ZDE). ČR touto cestou jít nedokáže, protože s výjimkou pana prezidenta Miloše Zemana nemá v čele státníky, ale lokaje.

Řada českých politiků již před kauzou Vrbětice vyzývala k narovnání páteře ve vztazích s Ruskem nebo ukázání, že Česko není „ruská gubernie“. Nejde o určitý komplex z Ruska?

Máte v tomto ohledu pravdu. Kromě komplexu z Ruska, které tito politici nerozlišují od bývalého Sovětského svazu, tam hraje roli ještě jedna okolnost. Na počátku devadesátých let se pravicová politika sebedefinovala dvěma aspekty - vypjatým antikomunismem a opožděným antisovětismem. Antikomunismus už na voliče nezabírá, proto zdůrazňují rusofóbní notu. Ovšem paritou diplomatického zastoupení na ambasádách v Praze a Moskvě tzv. demokratická opozice ztratila jeden z pilířů své předvolební kampaně.

Ministr zahraničí Jakub Kulhánek v neděli oznámil, že chce zorganizovat jednání, na kterých by se za účasti expertů politických stran diskutovalo o budoucím nastavení česko-ruských vztahů (ZDE). Jak se stavíte k této iniciativě? Jde o další pokus rozehrát ruskou kartu před volbami, nebo o snahu zlepšit vztahy?

Jakub Kulhánek si zřejmě uvědomil to, co píšu v předchozím odstavci, proto se snaží rozehrát ruskou kartu před volbami trochu jinak. O zlepšení vztahů mu s největší pravděpodobností vůbec nejde.

(převzato z Profilu)