Když jsem se před více než dvaceti stal velvyslancem České republiky v Ruské federaci, vezl jsem s sebou pověřovací listiny podepsané panem prezidentem ještě pro další tři hlavy států ve Střední Asii.

V Kazachstánu a Turkmenistánu se se mnou jako s nerezidentním velvyslancem odmítli tamní prezidenti setkat, a předání listin delegovali v jednom případě na premiéra, v druhém na předsedu parlamentu. Pouze v Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu, mě přijal prezident Askar Akajev. Naše setkání nebylo formální, dlouze jsme si povídali nejen o politice.

Proto jsem nadále sledoval situaci v Kyrgyzii a snažil se pomáhat tamní malé české (či spíše československé) komunitě, přestože Biškek byl i z Moskvy poněkud z ruky. Zhruba od roku 2003 začalo být jasné, že na postsovětském prostranství dochází k radikálním změnám, jejichž spouštěcím mechanismem se stávaly volby, které se měnily v barevné revoluce. Začalo to v Gruzii, kdy opozice nespokojená s výsledkem voleb vtrhla s růžemi v ruce do budovy parlamentu, vyhnala prezidenta a změnila vládu. O rok později vypukla Oranžová revoluce v Kyjevě. V březnu 2005 došlo i na Askara Akajeva, který před nesametovou Revolucí tulipánů uprchnul do Moskvy.

Násilné útoky na budovu parlamentu se posléze staly součástí politické kultury, v Kyrgystánu snad doprovázely každé volby (naposledy vloni), na Kavkaze se v tomto ohledu ke Gruzii přidala Arménie (například po prohrané válce v Náhorním Karabachu). Aniž jsme tomu u nás věnovali pozornost, barevné revoluce předznamenaly konec demokracie jako takové. Přinesly několik nových principů, které se týkají voleb.

První z nich je odmítání uznání jejich výsledků. U nás dostaly podobu červených karet a hesel typu Miloš Zeman není můj prezident, dalším mezistupněm se staly demonstrace Milionu chvilek. Druhým důsledkem je zpochybnění voleb jako takových, protože poražení pokaždé hovoří o podvodu. Poslední nejnebezpečnější krok, k němuž ty dva předchozí směřují, je nějaká forma Majdanu, která bude volební výsledky korigovat.   

Poslední události ve Spojených státech ukazují, že tyto principy prosazované progresivisty, mohou mít pouze jeden důsledek – nějakou formu občanské války. Před čtyřmi lety 21. 1. 2016 demonstrovaly v ulicích amerických měst stovky tisíc lidí s hesly Donald Trump není můj prezident. Čtyři roky Demokraté zpochybňovali Trumpovo zvolení. Do podvědomí občanů tak zanesli zhoubný virus, kterým je přesvědčení, že každé volby, v nichž můj kandidát nevyhraje, jsou podvod. Jedinou známou odpověď na podvody představuje násilí. 

Tak se nedivme, že to ve Washingtonu dnes vypadá jako na Kavkaze nebo Střední Asii.

(převzato z Profilu)