K moci se dostal v roce 1959 s bandou komunistických lupičů, která řádila (dnes by se řeklo – teroristi) celé roky v kubánském pohoří Sierra Maestra. Byl jejich velitelem a říkal si „Comandante en Jete“ (vrchní velitel ozbrojených sil) a to dokonce v době, kdy těchto marxistických loupežníků byla jenom hrstka. Roztrušovali o sobě, že žádní komunisté nejsou, aby zmátli obyvatelstvo. Když se však v Havaně dostali v roce 1959 k moci, rychle odhodili své masky a začalo nelítostné komunistické řádění.

Pod heslem „znárodňování“, rozkradli veškerý americký i zahraniční majetek. Potom došlo na tzv. „místní kontrarevolucionáře a buržoázní příživníky“. Kdo nechtěl vydat svůj majetek, byl bez milosti zastřelen. Nastalo masové zatýkání skutečné i zdánlivé opozice. V prvních letech Castrovy vlády 1959 – 1962 uvádějí zprávy amerických výzvědných služeb kolem 1267 popravených nebo pohřešovaných obětí. Toto číslo potvrdila rovněž Castrova sestra Juanita Castrová, kterou získala americká CIA jako vyzvědačku do svých služeb.

Ostatně, Castrův zástupce Ernesto „Che“ Guevara (ministr průmyslu a vrchní velitel popravčí pevnosti La Cabaňa, kde docházelo denně k hromadným mučením a popravám) se s vražděním vůbec netajil. Ve svém projevu v OSN v New Yorku to oznámil celému světu: „Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat" ("Sí, hemos fusilado, fusilamos y seguiremos fusilando...").

Údajní nepřátelé komunistické Kuby byli Castrem a Che Guevarou rozděleni do několika společenských skupin a podle toho bylo s nimi nakládáno. Tak jako se Adolf Hitler z psychopatických důvodů zaměřil na Židy, zaměřil se Fidel Castro na homosexuály. Být za jeho vlády na Kubě buzerantem, znamenalo jistou smrt!

„Nepřátelé“ komunistické Kuby byly následující imaginární společenské vrstvy: „homosexuálové“ (poprava), „kontrarevolucionáři“ (poprava nebo doživotní žalář), „fašisti“ (dlouhodobý pobyt ve vězení), „CIA-Agenti“ (poprava), „nepřátelé lidu“ (dlouholetý pobyt ve vězení), „revizionisti“ (většinou poprava), dále „pochybovači a sociální úchylkáři“ (vězení, peněžitá pokuta nebo vypovězení ze země).

Životním heslem Fidela Castra bylo „Socialismus nebo smrt!“ (Socialismo o muerte). Něco tak brutálního se neodvážil vyslovit ani J.V. Stalin. Kuba podle této demagogie funguje dodnes.

Kubánská revoluce z roku 1959 slibovala obyvatelstvu svobodu, spravedlnost a blahobyt. Proto měla bezmeznou podporu veškerého obyvatelstva, které si žádalo radikální konec dosavadní diktatury Fulgencio Batisty.

Chceme-li vycházet z výroku dnes již legendárního českého válečného hrdiny, generálporučíka Františka Fajtla: „Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin!“, je to právě to, co se nastolilo 1959 na Kubě, když se tam komunisté typu Fidela Castra dostali k moci. To potvrzuje i Castrova sestra Juanita Castrová, která původně se svými bratry Fidelem a Raúlem kubánskou revoluci vehementně podporovala.

Juanita se dočkala hlubokého zklamání a nabídla své služby americké CIA, takže vláda USA byla z první ruky velice dobře a detailně informována, co se na Kubě odehrává, neboť vyzvědačka se setkávala se svými bratry a Che Guevarou takřka denně a pravidelně své styčné důstojníky CIA zasvěcovala do přísně tajných opatření a zběsilého řádění komunistické vlády.

Sama hovoří o svém zklamání: „Vystřízlivěla jsem, když jsem viděla všechnu tu nespravedlnost!“

Když jí hrozilo v roce 1964 prozrazení, uprchla s americkým diplomatickým pasem do Mexika, kde okamžitě po přistání uspořádala tiskovou konferenci:

„Nemohu zůstat dál lhostejná k tomu, co se děje v mé zemi. Moji bratři Fidel a Raúl z ní udělali obrovské vězení obklopené mořem. Lidé jsou přibiti na kříži a mučeni vnuceným mezinárodním komunizmem.“

Profesorka sociologie Marifeli Pérez Stablová, která rovněž uprchla z Kuby do Spojených států před časem prohlásila:

„Jedná se o tisíce exekucí a o čtyřicet až padesát tisíc politických vězňů, jejichž vězeňské podmínky nejsou slučitelné s tím, co dnes nazýváme lidská práva...“

Amnesty International hovoří ve své ročence z roku 2006 o 71 nových politických vězních, kteří se prý ničeho nedovoleného nedopustili (prisoners of conscience), ale přesto 30 z nich má být popraveno... To, co na Kubě po roce 1959 vzniklo, nebyl žádný sociálně-společenský pokrok, jak se nám někteří snílkové snaží namluvit, nýbrž zcela transparentní návrat k brutálním poměrům nejtemnějšího středověku, proti kterému byla Batistova diktatura pouhou procházkou růžovým sadem. Otázkou pouze zůstává jak dlouho ještě tato stalinská archeologická vykopávka bude přetrvávat...