Tehdy se to jmenovalo „Unilateral Declaration of Independence“ – jednostranné vyhlášení nezávislosti. 11. listopadu si připomeneme výročí tohoto aktu, jímž se v roce 1965 zbavila (nebo spíše pokoušela zbavit) bývalá britská kolonie Rhodesie své právní závislost na mateřské zemi bez další úpravy vzájemných „postkoloniálních“ vztahů. Tehdejší britský ministerský předseda, labourista Harold Wilson, nazval tento akt „protiprávní a z legislativního hlediska neúčinný“.

Také „Rhoxitu“ předcházela řada neúspěšných jednání, v jejichž rámci se zástupci posledního demokratického státu bývalé Federace Rhodesie a Nyasalandu snažili o smluvní uznání své nezávislosti (podobně jako se toho předtím dostalo Severní Rhodesii a Nyasalandu) mateřskou zemí a o uzavření dohody o budoucím uspořádání vzájemných vztahů.

Pamětníci si jistě připomenou rozporuplnost tehdejší doby. Na jedné straně květinové dětí, hnutí hippies a rychlý ekonomický rozvoj západu s roztáčejícími se koly konzumu, na straně druhé strach z všudypřítomné sovětské hrozby, komunistické ideje vyplňující ideologické vakuum v nově vzniklých státech a ostrá protikoloniální rétorika. Byla to doba převládajících levicových idejí, rostoucího státního paternalismu a tzv. napravování „koloniálních křivd“, ve které nepoddajní rhodeští farmáři neměli naději uhájit své právo na existenci ve střetu s většinovým africkým obyvatelstvem. Neměli naději udržet jednu z posledních bašt africké demokracie tváří v tvář terorismu a ostré nacionální rétorice, jíž ve strachu o ztrátu světového vlivu podlehly i západní demokratické mocnosti. Bohužel to nebylo první podlehnutí a zatemnění mysli, jak si my Češi můžeme pamatovat z doby nástupu hitlerismu, kdy jsme jako malý národ v srdci Evropy také byli ponecháni na holičkách…Kupodivu i v daleké africké zemi si této paralely byli mnozí vědomi a asi není náhodou, že jeden z vůdců pozdějších zimbabwských tzv. válečných veteránů obsazujících farmy patřící menšinovým Evropanům nesl jméno Chenjerai Hitler Hunzvi.

Jednostranné vyhlášení nezávislosti byl poslední zoufalý akt odporu vlády Iana Smithe proti osudu, jakého se dočkala většina bývalých afrických kolonií, který zabrzdil jejich rozvoj vlastně až do dnešních dní. O většině z nich můžeme hovořit jako o rozvojových zemích na věčné časy. Dnešní problémy s migrací jsou jedním z důsledků politiky appeasementu mocností z šedesátých let minulého století.

Na rozdíl od případného Brexitu bez dohody, který by zřejmě minimálně krátkodobě poškodil všechny zúčastněné strany, Rhoxit přispěl k udržení demokratických institucí a hospodářské stability Rhodesie (minimálně ve srovnání s ostatními africkými zeměmi) po dobu dalších nejméně 15 let a přivřeme-li oči nad počátkem mugabizace po vyhlášení republiky Zimbabwe v roce 1979, doprovázené vyřizováním účtů mezi různými africkými frakcemi, pak můžeme ještě dalších skoro dvacet let přidat. Ale pak už to šlo dolů střemhlav a stále není jisté, kde je dno.

Jistě, rhoxit a brexit každý zcela z jiného soudku jsou (toť úlitba právním puristům, abych nebyl chytán za slovíčko). Přesto stojí za to si připomínat paralely s minulosti a hledat poučení. Kdyby bylo bývalo Spojené království v šedesátých letech méně přístupné levicovému a protikoloniálnímu smýšlení a více hledalo vlastní cestu k poskytnutí záruk rhodeským farmářům, mohlo být dnes Zimbabwe (možná by zůstalo u jména Rhodesie) vzorem demokratického vládnutí a hospodářským obrem. Je paradoxem, že dnes je to britská levice, kdo usiluje o garanci smluvně upravených vztahů s bývalým partnerem daleko více než dosud vládnoucí konzervativci. Otázka je, vyplývá-li dnešní „uvědomění“ a odpovědnost labouristů  z „poučení z dějin“ nebo jen ze snahy dostat se zase po letech k sestavení vlády. Anebo je dnešní britské levici Evropa daleko sympatičtější, než byla Wilsonově labouristům konzervativní a neústupná bílá menšina v Rhodesii 60 let minulého století. Prosincové volby ve Spojeném království mohou napovědět, jak to kolem Brexitu všechno dopadne. Loňské volby v Zimbabwe ukázaly, že krize započatá právním vakuem po jednostranném vyhlášení nezávislosti před padesátičtyřmi lety dodnes není překonána.

Převzato z profilu politika