Před několika málo měsíci byly Vrbětice v podstatě neznámou vískou na česko – slovenském pomezí. Už dávno nikdo, samozřejmě krom místních, nevzpomínal na dramatické dny z podzimu a časné zimy 2014, kdy se dunivými ranami a sloupem dýmu ohlásil výbuch jednoho a za další dva měsíce dalšího muničního skladu.

K prvnímu výbuchu došlo 16. října před desátou hodinou ve skladu, kde bylo uskladněno 50 tun munice. Výbuch byl takové razance, že munice byla rozházena do vzdálenosti až 800 metrů. Při výbuchu byli zabiti dva zaměstnanci společnosti Imex Group, která si sklad pronajímala. V okolních obcích tlaková vlna rozbila okna a obyvatelé museli opustit své domovy. Nevítané repete si dali místní občané 3. prosince, kdy vyletěl do povětří další sklad a v něm na 13 tun výbušnin.

Ještě šest let po výbuchu nalézala pyrotechnická služba kusy munice v okolní krajině, čistila ji a postupně dávala do užívání majitelům. Takřka tisíc tři sta hektarů krajiny kolem muničních skladů bylo vyčištěno, celá bezpečnostní akce stála náš stát až miliardu korun.

Policie kauzu samo sebou pečlivě prověřovala, její práci nelze nic vytýkat. Mohlo koneckonců jít o víc než jen nesprávné zacházení a nedbalost s následkem výbuchu. Například také o krytí manka, nebo zakrývání nelegálního obchodování se zbraněmi.

Jen málokdo tušil, že hlučné výbuchy, dvě nevinné oběti a astronomický účet za likvidaci škod budou mít následné otřesy takové síly, že je budeme pociťovat ještě dnes.

Jejich sérii zahájil premiér, který hlasem staženým nervozitou 17.dubna 2021 sdělil národu, že dle zjištění Bezpečnostní informací služby, Národní centrály proti organizovanému zločinu a policie před sedmi lety ve Vrběticích došlo k teroristickému činu, za kterým stojí ruská GRU. Premiér učinil krok politický - zaujal oficiální stanovisko. Na této emotivní tiskové konferenci v podstatě sdělil, že členové ruské armádní rozvědky tajně a skrytě pronikli na území naší republiky, zorganizovali zde obrovský výbuch, který usmrtil dva nevinné lidi a způsobil obrovskou škodu. Tedy ještě více po lopatě – ruská armáda u nás zabila dva lidi. V době míru, kdy platí hromada smluv o přátelství a spolupráci.

Souběžně, snad z leknutí, vypověděla vláda řadu ruských diplomatů, o nichž naše tajné služby již dlouho věděly, že ve skutečnosti jsou to špioni, kteří používají Prahu jako vítané zázemí pro nepřátelské aktivity vůči Evropské unii. Rusko v odpověď vypovědělo naše diplomaty a prakticky tak paralyzovalo práci našeho zastupitelského úřadu v Moskvě. Snad strach, snad že kauza byla příliš velká a nevešla by se pod koberec, vedl vládu k razantním krokům, kdy ostře zareagovala na vypovězení našich diplomatů a dosáhla v podstatě parity zastoupení – cíle, k němuž se za třicet let od revoluce neodhodlala žádná vláda. Tady musím říct, klobouk dolů.

Mezi tím jsme žali nad rituálním tancem vicepremiéra Hamáčka okolo jeho plánované – neplánované cesty do Moskvy, který se z počáteční vlastizrady přetavil do poskakování mezi vlastní lží, neschopností jasné řeči a průhledným zamlžováním, aby se pak stal synonymem trapnosti hloupé politiky.

Zaměstnáni sledováním kroutícího se viceministra, ministra vnitra a ministra zahraničí, stále stejného Hamáčka občané v klidu přečkali i týdenní mlčení prezidenta. Přestože lze mít za jisté, že prezident, nebo hůř – jeho prověrkou nevybavení úředníci, příslušné informace měl, trvalo mu týden, než se vyjádřil. A jeho pozoruhodné vyjádření bylo dalším následným otřesem této kauzy. Prezident, místo aby stál za informacemi vlastních tajných služeb, relativizoval, co mohl, vyzradil kdeco a celkově působil na občana tak, aby si tento mohl myslet, že jde jen o další bouři ve sklenici vody.