Úplně náhodou jsem po mnoha letech viděl v televizi opakování prvního dílu seriálu Inženýrská odysea. Zaujal mě dialog čerstvě promovaného inženýra Vaška Peška (Petr Kostka) se svým otcem (Ilja Prachař). Ten chtěl, aby jeho syn nastoupil v Hlubočanských strojírnách. Když mu Vašek sdělil, že má o svém prvním zaměstnání jiné představy, otec mu na to odpověděl: "V téhle fabrice pracoval můj dědek, pak můj táta a teď já. Tahle fabrika nás živila. Někdy hůře, jindy lépe, ale nikdy nás nenechala padnout. A my ji. Přece teď nemůžu říct vrátnému, že můj syn u nás dělat nebude."
Ono to totiž takhle opravdu bývalo. Lidé měli k té své fabrice vztah, který se dědil po generace. Pracovat v ČKD nebo ve Škodovce bylo něco. A věřte, že nic z toho nevymažou ani ty názory, které zmíněný seriál označují za komunistický škvár, za úlitbu scénáristy Jaroslava Dietla komunistům atd. Polemizovat s nimi nechci, spíš je mi z toho smutno. Smutno z toho, jak k horšímu se naše společnost od roku 1990 proměnila. Ti chlapi ve fabrikách to tehdy mysleli vážně, znám to z vlastní zkušenosti, v tom nebyla žádná ideologie či politika, to byl opravdový vztah. Dnes nemyslitelný, protože budovat si vztah k fabrice, jejíž majitelé se střídají od Němců, přes Brity o Japonce, či jsou dokonce neznámí se sídlem kdesi v Karibiku a o které nikdo neví, zda bude fungovat i zítra, to dost dobře není možné.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV