V tuto chvíli je to jen další štvanice proti východnímu skoro sousedovi. Co je příznačné, opět jsou tu jen podezření a žádný důkaz. Nikdo z hystericky reagujících politiků totiž nemá k dispozici jiný zdroj, než novinářské komentáře. Někdy i hodně ubohé. Řekl bych více než diplomaticky, trochu málo k tomu, abych příkaz prezidenta Lukašenka k nouzovému přistání označil za akt státního terorismu. Nepochybuji o logice věci, že kdyby stejný příkaz vydal šéf Bílého domu, za teroristy by byli označeni ti na palubě letadla - lhostejno, zda by jimi skutečně byli - a média by přispěchala s nezpochybnitelnými tvrzeními o přímém ohrožení bezpečnosti Spojených států.

Princip je tentýž jako v kauze Vrbětice a řadě dalších. Důkazy nám totiž dnes nepředkládají vyšetřovací orgány činné v trestním řízení, ale média. A to ještě jen některá. Ona určují svými titulky, kdo je oběť a kdo terorista - kdo je tzv. demokrat a kdo tzv. diktátor. Nic nehledě na to, že i v tomto případě novináři zase jen a jen spekulují. Jako když se kdysi ráno na vesnici před obchodem potkaly ve frontě před otevřením místní "ženský" a zdrbly kdekoho s kdekým... Čím větší senzaci si Máňa vymyslela, tím ochotněji tomu Růža s Káčou věřily a neúnavně ji šířily dál...

Známé rčení, že hlavou zeď neprorazíš, je slaboulinkým odvarem proti zdi mediální, která zdá se býti neprorazitelnou i po zásahu kanónem z bezprostřední blízkosti. Prostě MEDIOKRACIE, tedy nikým nevolená, nikomu neodpovědná, ale všemocná, protože ta jediná má svobodu slova. Vám, kteří chcete něco říct nebo napsat, to prostě jen nezveřejní. Nejste editor.