Ten kdo sledoval události kolem tureckého převratu podrobně, byl svědkem totálního obratu jak sdělovacích prostředků tak i politiků Západu ve vztahu k tureckým představitelům. Turecký prezident Erdogan byl v sobotu označován za zachránce a obránce demokracie za jeho podíl při potlačení vojenského puče. Toto označení si vysloužil navzdory tomu, že již nejméně 2 roky vyplývají na povrch skandály o jeho minimálně ekonomické spolupráci s Islámských státem a povstaleckými skupinami v Sýrii, kde páchají nehorázné krutosti. Byl označen za demokrata ačkoli pokračuje turecká okupace severní části Kypru či potlačování práv kurdské menšiny.

Demokrat se však pro západní politiky i média stal během jediného víkendu diktátorem. Toto označení si vysloužil rozsáhlými čistkami v armádě i ve státním aparátu. Přestože v době, kdy píšu tento článek, není jisté kdo doopravdy stál za převratem – od Fathullaha Gülena, přes USA až k samotnému Erdoganovi, jedno je jisté – nikomu nešlo o upřímnou snahu zavést v Turecku demokracii západního stylu. Pominuli skutečnost, proč by se měl západní politický systém vyvážet tam, kde o něj není zájem.

Spojené státy svou vojenskou angažovaností v regionu demokratické režimy nenastolily, ba naopak stabilita a sekularita jednotlivých států byla vyvrácena. Příkladem může být sousední Irák, kde sekulárního vůdce nahradila nekonečná občanská válka a s ní související růst islámského radikalismu. Motivem angažovanosti Spojených států v převratu by nebyla pravděpodobně demokracie, ale spíše turecká snaha o urychlené narovnání vztahů s Ruskem, s jehož prezidentem se Erdogan setká počátkem srpna. To jistě ve Spojených státech nevidí rádi, zvláště proto, že Turecko bylo vždy věrným spojencem jak proti SSSR tak proti Rusku.

Západ se zatím moc nezamýšlí, koho se čistky týkají

Gülena, který působí ze svého exilu ve Spojených státech, rovněž nelze považovat za člověka, který je hnán představou demokratického Turecka. Tento muslimský duchovní, jehož náboženské hnutí má milióny sympatizantů po celém Tureckou, je hnán svými představami o ideální společnosti založené na náboženských základech. Nabízí se paralela s Chomejním, který do převratu v roce 1979 rovněž obdobně působil z exilu a postupně přispěl k rozkladu režimu Pahlavího v Iránu. Ve své podstatě má k sekulárnímu státu v Turecku blíže Erdogan, jemuž jde především o posilnění jeho vlastní pozice.

Západ se zatím moc nezamýšlí, koho se vlastně čistky týkají. Jsou to opravdu demokraté? Jestliže se jedná o stoupence Gülena, tak to demokraté být nemusejí. Vítězství Gülena by pravděpodobně znamenalo ještě větší příklon k islámu, přičemž vůdčí roli ve státě by mělo muslimské duchovenstvo.

Hledání zastánce západní demokracie v Turecku stále pokračuje. Jedno je jisté Erdogan ani Gülen to není.

A vysocí armádní činitelé (mimochodem museli být proškoleni ve strukturách NATO jako téměř všichni vysocí důstojníci členských států) ať byli spolčeni s kýmkoli, rovněž nezvolili demokratický nástroj.

Turecko je obdobně jako Sýrie příkladem, že zjednodušující modely hodný x zlý neplatí.