K odvrácení nestability, nebo dokonce pokračování agrese zbývají nástroje politické, diplomatické, sankční a silové. Patřím k těm, kdo si myslí, že personální sankce EU a USA jsou účinné a dotčené osoby zasahují. Ovšem to, zda mohou sankce zabránit recidivě použití vojenské síly, pokud se Rusko dostane do vážnější mocenské nebo politické nouze nebo do pocitu potřebné vojenské převahy, je vážná a otevřená otázka. A odpověď je spíše záporná.

Silová odpověď Západu na sebe nenechala čekat. NATO reagovalo masivními manévry v Norsku, robustním nasazením pozorovacích letounů AWACS na hranicích v Polsku a Rumunsku, konče námořními manévry v Černém moři. O členství v NATO dnes diskutuje i neutrální Finsko, a zejména Švédsko, které významně navýšilo výdaje na obranu. Pokles předvídatelnosti a důvěryhodnosti Ruska je takový, že je na stole otázka, zda tyto reakce stačí, zda silové narušení práva a hranic nevyžaduje obnovení rovnováhy navýšením vlastních vojenských kapacit. Jsme na takový vývoj připraveni?

Panuje shoda, že nezbytná stabilita, prosperita i naše členství v EU jsou kauzálním důsledkem geopolitického transferu naší země vstupem do NATO. Bez členství v NATO bych si na rozšíření EU nevsadil. Přesto náš podíl na financování bezpečnostní páteře naší prosperity klesl ze vstupních a smluvních dvou procent výdajů na obranu na dnešních 0,75 procenta reálných výdajů. Česká republika nepochybně patří mezi černé pasažéry NATO a nechává si svou bezpečnost, prosperitu i svobodu financovat dalšími spojenci. Potíž naší situace je ovšem v tom, že jsme nejen ztratili vědomí, že prosperita je důsledkem bezpečí, ale zejména že jsme zatlačili naše obranné kapacity do pásma, kdy významně klesá jejich schopnost vlastního rozvoje a růstu bojové výkonnosti. Nic tak nevyděsí naši dnešní armádu, a zejména resort obrany, jako možnost významnějšího navýšení rozpočtu a nutnost zvýšit svou výkonnost. Navzdory tomu, že svou výzbrojí a výkonností spíše nedosahujeme na standardy potřebné ke společné obraně NATO, že naše bojové schopnosti při případném konfliktu v Evropě jsou poněkud diskutabilní.

Naše stabilita, bezpečí a prosperita budou zajištěny tehdy, když budeme NATO dávat tolik, kolik od svých spojenců sami očekáváme. A nepřejme si zažít situaci, kdy by se NATO propadlo na tu výkonnost, na které jsou dnes naše vlastní obranné kapacity. I proto jsem v závěrech sněmovní diskuse o vývoji na Ukrajině navrhl navýšení obranného rozpočtu na 1,3 procenta. Návrh nebyl podpořen. Myslím, že chybně. Argument, že černými pasažéry jsou i další země NATO, považuji za krátkozraký, přinejmenším z hlediska naší historické zkušenosti.