Damoklův meč aditivního prahu je standardním nástrojem bránění existenci jakékoliv koalice ve sněmovních volbách těch politických stran, které vážně pomýšlejí na účast ve Sněmovně. Na první pohled tak jde o zdánlivě riskantní až nedomyšlenou snahu navýšit vlastní volební šance za cenu úměrně tomu vzrůstající pravděpodobnosti ztrát. Přesto však toto rozhodnutí obráží důležitý motiv, který je nasnadě a který v minulosti vždy tvořil korektiv jakékoliv podobné ambice.

Je to záměr tvůrců nového koaličního projektu vytvořit skrze něj politickou formaci, schopnou konkurovat nejen malým stranám na hranici relevance a prosadit se tak do Poslanecké sněmovny přes 5% práh, avšak vytvořit bázi pro širší kumulaci voličské podpory pravého středu, umožňující konkurenci nejsilnějším stranám v zemi. Ambice KDU-ČSL zapojit se do tohoto projektu vždy vyvěrala z přesvědčení, že vlastní skalní elektorát, čítající zhruba 6 - 9% hlasů voličů, této straně tradičně umožňuje zastoupení v Poslanecké sněmovně, avšak potencialita jeho významného překročení pod touto značkou se jevila jako nepříliš dosažitelná. Pro ostatní partnery v takovém spojenectví pak naopak tato spolupráce znamenala možnost doplnit vlastní značně omezenou podporu středostavovských voličů pravého středu, příp. tzv. velkoměstských liberálů o skalní elektorát KDU-ČSL, který by tyto strany jinak k dispozici neměly.

Názorným příkladem těchto ambicí byl někdejší projekt čtyřkoalice, jehož zůstatek v podobě volební koalice KDU-ČSL a US-DEU pro sněmovní volby v červnu 2002 (tzv. Koalice) byl ukázkou síly i slabosti podobných snah, tedy předností i limitů na jedné straně úspěšného spojení entit v mnoha směrech nesouměřitelných a zároveň z těch samých důvodů nemožnosti vytvořit z něho svébytného aktéra sui generis. Tento historický případ se stal na jedné straně důkazem toho, že spojenectví podobně profilovaných stran může fungovat a volebně uspět min. v rovině aritmetického součtu voličské podpory obou, na straně druhé ale dokonale odhalil limity podobného spojenectví z hlediska obsahového, tedy z hlediska ideového stmelení dvou odlišných ideových pozic. Tento příklad zároveň odhaluje jedno: pro křesťanské demokraty by daleko přirozenějším koaličním partnerem než liberálně-postmaterialistické strany byla klasická liberálně-konzervativní občanská pravice, avšak bez neoliberálních důrazů.