Toto datum nám říká, že se nelze spoléhat na žádné spojence. Musíme být hrdým a nebojácným národem. Naprosto nepochopitelné bylo chování těchto mocností k perle demokracie ve střední Evropě, k hospodářsky prosperujícímu Československu.

Edvard Beneš, (na rozdíl od Karla Kramáře,  prvního předsedy československé vlády), jako dlouholetý ministr zahraničí orientoval naši republiku výhradně na Francii. S Francií a jejími čelnými představiteli byl spojen od roku 1927 i členstvím v zednářské lóži, respektive myšlením ze zednářství vyplývajícím.

A zde si myslím, že je ten problém. Edvard Beneš si vůbec nemohl představit, že by ho zahraniční zednářští bratři mohli zradit, když bylo předválečné Československo zednářským rájem a mnoho umělců (Mucha, Dyk) a politiků (Jan Masaryk, ale i kupodivu Alois Rašín) bylo svobodnými zednáři.

Jenže košile je bližší nežli kabát. My, Češi, si vždycky myslíme, že to s námi ti velcí myslí dobře. Anglie se ale potřebovala dostat k nerostnému bohatství sovětské Sibiře a k tomu by ji mohlo dopomoci silně vyzbrojené Hitlerovo impérium, které by Sovětský svaz napadlo a samo si na něm vylámalo zuby (což se vlastně posléze stalo, ale bez toho nerostného bohatství pro ostrovní impérium).

To, že se Německo domluvilo se Sovětským svazem prostřednictvím paktu Molotov Ribbentrop, byla snaha Hitlera v roce 1939 přimět Velkou Británii k tomu, aby považovala Německo za sobě rovného partnera.

Teď zpět k problému ČSR. 15.3. 1939 je datum, které bezprostředně navazuje na září 1938 a Mnichovskou dohodu. Československo mělo v roce 1938 jednu z nejsilnějších armád. Na jaře 1938 ČSR disponovala 34 divizemi proti 28 divizím wehrmachtu. I když pohraniční opevnění nebyla dobudována, ČSR se na válku připravovala. Bohužel Beneš nedal už v roce 1933 na rady armádních odborníků a zbrojit a stavět opevnění se začalo poměrně pozdě.

Často se říká, že by sudetští Němci nebyli k ČSR při vypuknutí války loajální. To říkají ti, kdo neznají povahu sudetských Němců. Kdyby prezident a vláda dali najevo, že budou svou zem bránit a padly nějaké drakonické tresty pro vlastizrádné křiklouny, tak by i sudetští Němci sklapli podpadky. Nakonec se v ČSR sudetským Němcům ekonomicky žilo daleko lépe než Němcům v Říši. I ten zloduch Konrád Henlein nechtěl se svou partají, se kterou vyhrál v ČSR volby, připojení k Říši. Byl k tomu donucen svými členy a, což je ještě daleko smutnější, dalo se mu najevo po čilých stycích s britskými politiky, že se Británie postaví na stranu sudetských Němců.

Navíc němečtí generálové, včetně velitele Wehrmachtu Waltera von Brauchitsch, uvažovali před Mnichovem o sesazení Hitlera, protože nechtěli válku s ČSR, protože ČSR byla prostě silnější a byl zde psychologický faktor obrany. Díky zbabělosti Edvarda Beneše a neuvěřitelné zradě západních spojenců, kteří dokonce prohlásili, že když se budeme bránit, budou nás brát jako agresory a Hitlerovské Německo jako oběť, tento pozdější maršál vítal na pražském Hradě Adolfa Hitlera s tím, že operace 15. 3. 1939 proběhla bez incidentů.

Mimochodem západní mocnosti garantovaly pomnichovské hranice Československa, takže Hitler vlastně porušil i tu Mnichovskou dohodu. Ale ze západu ticho po pěšině. Byla to vlastně ZRADA ZRADY. Jaké je z toho poučení?     Nejúčinnější pomoc najdeš na konci svého ramene. Nespoléhejme už ikdy na spojence. Vždy je jim bližší vlastní košile než kabát jakési pro ně „bezvýznamné“ země kdesi ve střední Evropě.

(převzato z Profilu)